Zdeněk Jemelík: Bezbrannost oběti

„Únosci“ měli být čtyři: tři na silnici, čtvrtý-patrně jejich velitel- ve vile Novotných. Podle Buráňova popisu v přípravném řízení měli mezi sebou mluvit nějakým východoslovanským jazykem a dokonce to možná mohli být „Rusáci“. Původně tvrdil, že by je asi nepoznal, až na jednoho.

Velitele policie neustanovila. Obvinila pouze ty ze silnice. Byli to občané Slovenské republiky, hovořící běžnou slovenštinou. Policisté nedokázali před soudem vysvětlit, jak právě na tyto tři přišli.

Policie ale nenašla ani náznak stopy o spojení obv. Jaroslava Novotného s nimi, ať již přímého nebo zprostředkovaného, či o jeho podílu na organizačních přípravách únosu. Někdo by přece musel „únosce“ najmout, zaplatit jim, dohodnout časový harmonogram akce a jiné podrobnosti, ale obv. Jaroslav Novotný neměl organizační zázemí, jež by takovou akci zvládlo.

Analyzoval jsem rekognice dvou obviněných. Policie provedla s Pavlem Buráněm rekognici podle fotografií, při nichž je „poznal“. Umístění fotografií v albech usnadňovalo Pavlu Buráňovi označení těch správných. Mohla to ovšem být náhoda. Soud ale k těmto rekognicím nepřihlížel, protože nebyly naplněny zákonné podmínky pro jejich použití.

Než policisté ukázali podezřelé Pavlu Buráňovi při rekognicích in natura, přednesl jejich popis, ve srovnání s výpovědí z přípravného řízení překvapivě přesný. Ale vynechal nápadné, nepřehlédnutelné podrobnosti. U jednoho jizvy na tváři, u druhého plošné tetování rukou od zápěstí po ramena. Při poznávání stál holohlavý obviněný na kraji řady figurantů, kteří měli málo vlasů. Druhý stál na kraji řady černě oděných figurantů a jako jediný měl bílou skvrnu pod krkem. Pavel Buráň oba „poznal“ jako pachatele únosu. Obžaloba byla nevyhnutelná.

Soudce Radomír Koudela věnoval značné úsilí usvědčení „poznaných“ únosců. Nakonec ale uznal, že jejich alibi je v pořádku a v dohodě se státním zástupcem je v druhém prvostupňovém rozsudku pravomocně zprostil obžaloby, když jednoho zprostil pravomocně již v prvním rozsudku. Protože zproštění bylo pravomocné, nebyl důvod k jeho přezkoumání odvolacím Vrchním soudem v Olomouci. Podíl státního zástupce na rozhodnutí o zproštění je důležitou okolností: po celou dobu trestního řízení se usilovně snažil dosáhnout odsouzení Novotných a proti jejich zprošťujícímu rozsudku se odvolal.

Pravomocné zproštění všech tří ustanovených „únosců“ mělo přirozený následek: zproštění Novotných obžaloby v třetím rozsudku, protože únos bez únosců je zjevný nesmysl.

Obvinění z účasti na únosu a vydírání bylo velmi nepříjemným zásahem do života „únosců“ a jejich rodin. Museli strpět vzbuzení dětí domovní prohlídkou v časných ranních hodinách, podezíravé pohledy a změnu chování sousedů a přátel, vyhazov ze zaměstnání, rozchod s přítelkyní, cestování do dalekého Zlína, obtěžování výslechy rodinných příslušníků ve Zlíně. Pár korun odškodnění za nesprávné řízení jejich rozhořčení kvůli neoprávněnému stíhání nezhojilo. Oba „únosci“, zproštění obžaloby v druhém rozsudku, proto podali u zlínské policie trestní oznámení na Pavla Buráně pro křivé obvinění.

Je docela dobře možné, že obtěžování „únosců“ vyvoláním jejich trestního stíhání bylo výsledkem pochybení policistů, na němž Pavel Buráň nenesl vinu. Ale při plném vědomí je uznal za pachatele a stal se přímým původcem jejich trápení. Měl právo prohlásit, že si není jist, nebo je dokonce vyloučit. V takovém případě by pro ně nepříjemnosti rekognicemi in natura pravděpodobně skončily. Je ale pochopitelné, že Pavel Buráň by ani v nejistotě neohrozil postup trestního řízení, protože naléhavě potřeboval paralyzovat Jaroslava Novotného, jenž se po něm dožadoval úhrady stamilionové pohledávky. „Únosci“ proto jistě měli právo dožadovat se, aby míru zavinění Pavla Buráně na jejich útrapách vyhodnotil nezávislý spravedlivý soud.

U zlínské policie ale nepochodili, neboť v jejich neprospěch vyhodnotila odůvodnění rozsudku, jímž soudce Radomír Koudela „změkčil“ zprošťující výrok, jenž svými důsledky vyzněl v neprospěch Pavla Buráně. Uvedl totiž, že „soud si stejně myslí, že se obžalovaní spolu s ostatními obžalovanými nějak na únosu podíleli“. Chtěl tím zřejmě říci, že možná pomohli přivést pravé pachatele.

Zlínská policie ale tento výrok vyhodnotila tak, že zproštění obžalovaní byli skutečnými únosci, jen se jim to nepodařilo prokázat. Kromě toho usoudila, že se Pavel Buráň mohl neúmyslně zmýlit. Trestní oznámení založila ad acta.

Poškození „únosci“ nemohli názor policie přijmout. Ochranu hledali u státního zastupitelství. Ale nenašli ji tam: státní zástupci okresního i krajského státního zastupitelství se ztotožnili s názorem policie. V podstatě opisovali stanoviska jedni od druhých.

Poslední nadějí pro poškozené „únosce“ byl nejvyšší státní zástupce Igor Stříž, který je vybaven výlučnou osobní pravomocí nařídit přezkum skončených věcí. Obrátili se na tedy na něj.

Jeho postup byl ale pro ně zklamáním. V podstatě přejal názory policie a nižších státních zástupců. Ale své rozhodnutí jim nesdělil osobně, vyjádřením na úředním formuláři s vlastnoručním podpisem, což by se dalo předpokládat při vydání rozhodnutí ve výlučné osobní pravomoci, ale prostřednictvím podřízené státní zástupkyně, která se ani na zmocnění k vyřízení věci neodvolala. Pouze hypotetický názor nejvyššího státního zástupce vysvětlila. V podstatě převzala stanoviska policie a nižších státních zastupitelství. Dokonce výslovně připustila, že Pavel Buráň je mohl za pachatele označit právem. Úvahy nižších stupňů obohatila o názory Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, z nichž vyvodila, že stát není vázán pozitivní povinností odpovídající právu na účinné vyšetřování a součástí práva na účinné vyšetřování není vést s poškozenými „korespondenční polemiku“ nad každým detailem skutkového stavu. A doplnila upozorněním, že rozhodnutí nejvyššího státního zástupce nelze napadnout žalobou u Nejvyššího správního soudu.

Poškození „únosci“ si vůbec nepřipustili myšlenku, že by státní zástupkyně mohla vyslat do světa názor, který neměla posvěcený nejvyšším státním zástupcem. Věděli, že rozhodnutí nejvyššího státního zástupce je konečné, neexistuje proti němu opravný prostředek. Usoudili ale, že autorka daným způsobem vyhodnocení jejich stížnosti na postup nižších orgánů poskytla svému nadřízenému špatnou službu.

Zaslali tedy nejvyššímu státnímu zástupci podnět k vykonání vnitřního dohledu nad její prací. Obratem jim ale sdělil ředitel trestního odboru Nejvyššího státního zastupitelství, že dohled nebude vykonán, protože jeho výsledek by mohl nepřípustně zpochybnit rozhodnutí nejvyššího státního zástupce, jež je nezměnitelné.

Poškozeným „únoscům“ nezbývá než se smířit s tím, že se nedomohou posouzení škodlivosti jednání Pavla Buráně soudem. Vedlejším výsledkem neúspěšného pokusu o ochranu nejvyšším státním zástupcem je potvrzení jeho nároku na papežskou neomylnost. Jako laik se obávám, že tento jeho pomyslný nárok je protiústavní, přesněji: v rozporu s Listinou základních práv a svobod.

Jistě by bylo zajímavé znát názor ministra spravedlnosti Pavla Blažka, jehož by případně mohl popsaný případ vést k iniciování úpravy pravomoci nejvyššího státního zástupce. Podobnou pravomoc měl generální prokurátor předlistopadového režimu. Ten měl ale v zádech orgány KSČ, které mu okolnostem nepřiměřený postup mohly „rozmluvit“ bez ohledu na zákon. Nejvyšší státní zástupce nikoho v zádech nemá, jeho moc je v některých ohledech (nejen v případě přezkumu skončené věci) neomezená.