Mluvil jste nedávno o krizi identity jako o palčivém problému dneška. Kde ji v současné Evropě vidíte?
Krize identity není něco, co bychom mohli vnímat svýma fyzickýma očima, takže to je možná důvod, proč ji tolik lidí nevidí. A v čem ji vidím já – mám prostě pocit, že se nám před očima rychle rozpadá to, čemu jsme dlouho věřili. Já jsem velmi přivítal, že tady skončil komunistický systém, ale teď po šestadvaceti letech se mi zdá, že příliš nevíme, co chceme a kdo jsme. Co s tím? Abychom se to dozvěděli, musíme jít pod povrch a podívat se, na čem vlastně Evropa stojí, na jakých hodnotách. Žijeme v době, kdy se děje spousta vážných věcí. Válku máme za dveřmi, stěhují se sem lidé z jiných kontinentů a my najednou nevíme co s tím, neumíme se dohodnout na nejzákladnějších věcech. Nevíme co s rostoucím zadlužením, co s nezaměstnaností, s narůstající byrokracií, co s nemocnými a slabými, a také nevíme co s integrací v rámci EU. Z toho chaosu usuzuji, že nám chybí základní hodnotová orientace. Tohle považuju za zdroj té krize identity, na kterou se ptáte.
Takové povzdechy jsou dnes časté a pro politiky a média je to také snadno komunikovatelné téma. Do jaké míry pomáhají právě oni vytvářet (a udržovat) ten pocit vážné krize?
Jistě platí, že pokud se patláme v tom, co je negativní, situaci jen zhoršujeme. Jenže noviny jsou byznys jako každý jiný a lépe se prodávají, když jsou plné titulků vyvolávajících strach a hysterii. A jednou z příčin současného zmatku je také to, že nedokážeme pojmenovat skutečnost pravými jmény.
Můžete to konkretizovat?
Katastrofálním dluhům říkáme investice, soužití osob stejného pohlaví nazýváme manželstvím a pro etnické menšiny vymýšlíme jakási nová, korektní jména, která připadají divná a zbytečná i samotným příslušníkům těch minorit. Přestáváme věci pojmenovávat normálně a přirozeně a důsledkem je spousta umělých problémů, které se snažíme draze a složitě vyřešit. Přimlouval bych se za to, abychom byli přímočařejší a jednodušší v tom, jak se vyjadřujeme. Hodně by nám to usnadnilo orientaci. Řecký výraz „logos“ neznamená jenom „slovo“ jako takové, ale taky „řád“. Takže se dá říct, že pokud zacházíme se slovy nezodpovědně a nenazýváme věci pravými jmény, podporujeme chaos.
Lidská práva se ale v současnosti občas střetávají třeba s obyčejným občanským právem – když natočíte zloděje, jak vám vykrádá dům, porušujete tím jeho právo na soukromí. Nestojíme před situací, kdy se bude muset některé z práv korigovat?
Nekorigoval bych žádné z lidských práv, která tady máme, ale vyvážil bych je povinnostmi, protože smysl pro povinnost je přesně to, co nám dnes chybí. Už od středověku jsou všeobecně známy čtyři kardinální ctnosti a k nim vedle moudrosti, spravedlnosti a statečnosti patří i uměřenost. Takže máme-li tady ligu na ochranu lidských práv, možná bychom mohli mít také ligu na ochranu lidských povinností. Lidská práva jsou obrovský vynález moderní doby jako třeba žárovka. Ale když vám někdo bude svítit žárovkou do tváře, asi se vám ten vynález nebude jevit tak úžasný. Podobně je to s lidskými právy. Když budeme dbát na nějakou uměřenost, nedostaneme se do extrému. A ten nám dnes hrozí.
Štěpí rozdílné přístupy Evropu? Západ Evropské unie má evidentně jiný přístup než třeba my…
V rámci jedné evropské platformy jsem měl dva roky možnost diskutovat s kolegy ze západní Evropy o moderních možnostech řešení bezdomovectví. A když porovnám materiální podmínky, které tam jsou, je to nesrovnatelné. Oproti postkomunistickým zemím je západní Evropa v materiálním ohledu extrémně bohatá. Je tak bohatá, že když přijde několik milionů lidí z chudých zemí a vezme si ze švédského stolu v Německu nebo švédského stolu ve Švédsku, pravděpodobně se nic moc nestane.
Dnes ale mnohde právě chybí ta uměřenost…
Právě to, že se západní Evropa dostala vlastním přičiněním a Božím požehnáním do situace, kdy má nadbytek všeho, tak s tím velkým nadbytkem možná přichází jistá ztráta smyslu pro realitu. Král David ve Starém zákoně prosí Hospodina, aby mu nedával ani chudobu, ani velký nadbytek, protože obojí je špatně. Extrémní bída ve státech postižených válkou a náboženstvím je jedna krajnost, druhá krajnost je ten nadbytek Západu. Teď se to zřejmě začne míchat a já jsem zvědav, jestli se Západ přidrží toho, co používal v období svého vzestupu, tedy zdravého rozumu. Je docela možné, že impuls neřízené imigrace může probudit ty zdravé instinkty, které v západní Evropě trochu usnuly.
V jedné své glose vyjadřujete obavy z nové totality. To je docela silné slovo, pokud za totalitu považujeme hitlerovské Německo nebo stalinistický režim…
Tento náš rozhovor a blížící se krajské volby jsou důkazem toho, že máme demokracii, ale… Totalita nezačíná tím, že se do čela postaví nějaký hnědý nebo rudý mesiáš, ale tím, že lidé začínají ztrácet kontakt s realitou, protože si nasazují brýle s hnědými nebo rudými sklíčky. Za dvacet pět let, kdy jsem žil v nepovedeném komunismu, kterému se říkalo reálný socialismus, jsem si udělal dostatečný obrázek o tom, co totalita je a jak se projevuje. Ta doba se především vyjadřovala jazykem, který se zcela míjel s realitou. Lidé něco jiného říkali, něco jiného si mysleli a něco jiného prožívali. A to úplně všichni. Dokonalá schizofrenie. A já někdy začínám mít pocit, že se dnes v Evropě vytváří atmosféra podobná té totalitní. Jako bychom se dívali na skutečnost přes nějaké brýle. Tehdy to byly rudé brýle a viděli jsme samé zářné zítřky, i když nebyl k dispozici ani toaletní papír. A dnes mám pocit, že se zase něco jiného říká a něco jiného se děje, že se koleje začínají rozcházet a pokud se nic nestane, náš vlak může vykolejit.
Trochu se to překrývá tím, že se do komunikace míchá arogance a sprosťáctví, veřejná debata je čím dál hrubší. Mám pocit, že mnozí těmi sprostými slovy zakrývají obavu použít ta správná slova. Debata se odehrává mezi sprosťáctvím a falešným viděním světa, jakýmsi ideologickým viděním, realita je ale někde mezi tím.
Vy tedy vulgární výlevy například v internetových diskusích nepovažujete za – byť extrémní – projev svobody?
Když si lidé dávají pozor na pusu, aby náhodou nebyli nekorektní, je to zlé; ale možná ještě horší je, když se lidé vyjadřují jako dlaždiči, ačkoli sedí celý den v teplých kancelářích. Veřejná debata osciluje mezi sprosťáctvím na jedné straně a ideologickým viděním světa na straně druhé, realita je ale někde mezi tím. Bible říká, že můžeme všechno. Takže ať si každý vezme tolik svobody, kolik unese. Ale ta Bible taky dodává, že ne všechno nám prospívá. Takže by si měl každý dávat pozor na to, jak ta jeho svoboda ovlivňuje jeho život a životy lidí kolem něj.
Tématem je i časté konstatování, že je společnost stále více rozdělená. Je to opravdu tak, že zde proti sobě stojí na jedné straně pravicoví extremisté a na druhé multikulturní „sluníčkáři“?
Tak to není. Stále ještě žijeme ve svobodné společnosti a lidé si mohou dělat, co chtějí, a také to dělají. Rozdělení společnosti na „sluníčkáře“ a ty druhé nebo dříve na „havlovce“ a „klausovce“ je nesmysl. To polarizované vidění je dáno mimo jiné tím, že jsme se ještě nezbavili přílišné závislosti na politice. Doufám, že moje děti nebudou tak jako naše generace řešit, co říká ministr financí nebo německá kancléřka, že nebudou politiku tak strašně každodenně prožívat a třídit lidi podle toho, jaký mají politický názor. Život je nesmírně pestrý a je neštěstí, když si lidé pustí k nedělnímu obědu politickou debatu namísto Mozartovy symfonie. My tu politiku příliš prožíváme. Poslanci jsou strašně důležití, nastavují pravidla hry. Ale my bychom se tou politikou měli zabývat během voleb, nikoli během nedělního oběda. Prostě se chovat rozumně, tedy dělat ve správnou chvíli ty správné věci. Jít k volbám, když jsou volby a pak si dát na čtyři roky přestávku a nezabývat se politikou, ale žít si svůj život. A důvěřovat, že ti, které jsme zvolili, udělají to nejlepší, čeho jsou schopni. A pokud ne, no tak jo. Je přece pouze otázkou času, kdy přijde hostinský a přinese účet. Nikoho z nás to nemine. A někteří se budou divit.
Začali jsme s otázkou krize identity. Krize ale cyklicky přicházejí a odcházejí. Jaká je vaše představa situace po krizi, nějaká katarze?
Na světě je to zařízeno tak, že přichází příliv i odliv a krizi dříve nebo později vystřídá katarze, vystřízlivění, zmoudření. Prostě nějakým vyšším řízením svět nakonec vždycky skončí ve víceméně rovnovážném stavu, bouře se uklidní a vody opadnou. Myslím, že v každé buňce našeho těla je zakódována tendence k harmonii a něco podobného nepochybně funguje i ve společnosti, tedy alespoň v té, která má nebo přinejmenším chce mít v pořádku svůj hodnotový systém. Pevně věřím, že my ho v pořádku mít chceme.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: David Daniel
