Jsem velice rozpačitý z reakce elitního ekonoma Pavla Kohouta na mé dvě krátké úvahy, které otiskly Parlamentní listy. Jsem z toho tak trochu smutný a nestačím se divit, jak u nás elita diskutuje. 

Úvodem Pavel Kohout tvrdí, že si vymýšlím a povídám cosi o omezování veřejného sektoru. Ve skutečnosti veřejný sektor spotřebovává, konstatuje Kohout, rok od roku více prostředků. A dodává: O jakém „radikálním omezování veřejného sektoru“ se tady proboha bavíme?

Vtip je v tom, že Pavel Kohout vyvrací něco, co jsem neřekl. Nikde ve zmíněných textech jsem netvrdil, že veřejný sektor je výrazně omezován. Varoval jsem jen před tím, co by se mohlo stát, pokud by k takovému drastickému omezování došlo. Pavel Kohout jistě ví, že právě to mají v programu neoliberálové.

Pokud to neuskutečňují, ať to proboha nevyčítá mi, nýbrž jim. Polemizovat s někým tím způsobem, že mu vložíme do úst tvrzení, které neřekl, a pak ho srdnatě usadíme, to se přece nedělá.

Dovolím si pro pořádek svá slova Pavlu Kohoutovi připomenout: „K feudalismu může spět taková společnost, ve které je drasticky omezen veřejný sektor.

Všichni víme, že veřejný sektor může být neefektivní, plýtvavý, v řadě případů může působit dysfunkčně. Alternativou však není veřejný sektor radikálně omezit, anebo dokonce zrušit. Potom by už zbylo jen poskytování služeb na soukromé bázi,“ vysvětlil hned v úvodu pro ParlamentníListy.cz Jan Keller.

Dále Pavel Kohout konstatuje: „Určitý typ feudalismu však vskutku hrozí. Občan se stává nevolníkem státu.“

Tak v tomto bodě si myslím, že by každý měl diskutovat o tom, o čem něco ví.

Zabývám se problematikou feudalismu od své doktorské práce, vycházím ze studií Maxe Webera a sleduji diskuse o riziku refeudalizace v německé (Ulrich Beck), americké (Claus Offe) i francouzské (Alain Minc) a italské (např. Arlacchi) odborné literatuře. Také jsem se do této debaty zapojil, moji knihu s touto problematikou a s názvem Teorie modernizace vydala po důkladné oponentuře jedna bavorská univerzita.

Pokud Pavel Kohout tyto diskuse nesleduje, neměl by se k feudalismu vyjadřovat. Pokud je naopak sleduje, pak dobře ví, že si nic nevymýšlím. Nevytýkal bych Pavlu Kohoutovi absenci širšího kulturního o historického rozhledu, pokud by se na tento tenký led sám nevydal.

Neméně mne zarazil Kohoutův exkurz do problematiky středních vrstev. Nenapsal jsme dvě nebo tři knihy o jejich historickém vývoji, potížích s jejich teoretickým i empirickým vymezením i současných trendech vývoje jejich různých částí, abych se pak od elitního ekonoma dozvěděl, že: „lidstvo se odjakživa dělilo na bohaté špičky, méně početné střední třídy a na masu chudých“. Zde platí přesně totéž, co v případě jeho povídání o feudalismu.

Pavel Kohout tvrdí, že rozbujelý sociální stát je zdrojem snad všech problémů ekonomiky i společnosti. Pracovní síla je v důsledku daní a pojištění příliš drahá a spousta lidí marně hledá práci. Řešení vidí v poklesu daňové zátěže na úroveň západoněmeckého sociálního státu ze 60. let.

Zde je jeho argumentace hned dvojnásobně lichá. Pokud by chtěl bez vážných následků snížit Němcům daně na úroveň 60. let, muselo by Německo vypadat  jako tehdy. Sociální problémy byly minimální. Populace byla oproti dnešku mladší (a tedy méně nemocná), rodiny byly mnohem soudržnější, trh práce dodával plnohodnotná zaměstnání placená tak dobře, že i mnozí dělníci si mohli dovolit  mít manželku v domácnosti a vyživit rodinu za své mzdy. Taková situace  se bude stěží kdy opakovat. Už proto že práce v Evropě zničené válkou byla spousta a jaksi ji nešlo přesunout do Číny.

Druhé jeho opomenutí. Vůbec si nevšimnul, že v průběhu druhé poloviny 20. století se, počínaje právě 70. léty, přesunuje v Německu daňová zátěž z nejbohatších kategorií a velkých firem na zaměstnance. Velice hezky o tom pojednává i s grafy a obrázky Horst Afheldt v knize „Ekonomika, která ochuzuje“ (Wirtschaft die arm macht). Je to jeden z důvodů toho, proč sociální stát strádá na úbytě.

Vzápětí klade Pavel Kohout zásadní otázku: Jak to, že po odchodu masy lidí z venkova všichni našli zaměstnání . „Kam se poděly ty desítky procent zemědělských dělníků, děveček a podomků?“

I když nejsem ekonom, odpovědi na banální otázky znám. Masa lidí tehdy přešla ze zemědělství do průmyslu, tedy ze sektoru s nižším tempem zvyšování produktivity práce do sektoru s vyšším tempem. Dnes naopak masa lidí přechází z průmyslu (který je delokalizován) do služeb. Jdou tedy opačným směrem - ze sektoru s vyšší produktivitou práce do sektoru s nízkým tempem jejího zvyšování. Zároveň se k žadatelům o práci zapojily ženy, zatímco děvečky, které si vzaly i málo kvalifikovaného dělníka po válce do práce jít nemusely a dávky nepotřebovaly, jak jsem již naznačil. Doučovat elitní ekonomy ve svém volném čase (a co je ještě horší – úplně zadarmo) podobné banality, tak takhle jsem si kapitalismus nepředstavoval. Zbytek lze dostudovat v kterékoliv knize vzdělaného dánského ekonoma Espinga-Andersena.

Vidím, že na věcného oponenta, si budu muset ještě nějakou chvíli počkat. Nemusí být ani tak elitní, jako je Pavel Kohout. Úplně postačí, když bude kompetentní.

Jan Keller