Hostem pořadu Kupředu do minulosti byl geolog, filozof a spisovatel Václav Cílek. První otázkou bylo, zda na nepokojích v USA má vliv koronavirus. „Já především věřím, že ty nepokoje, které jsou takhle intenzivní, že to je přímý pokračování koronavirové krize, a zároveň je dobré si uvědomit, že ve všech morových ranách v minulosti se vždycky hledal někdo, kdo za to může. Pojďme si říct rovnou, jaká je situace, a já budu mluvit tak, jak si to myslím a jak jsem to viděl. Kdysi dávno mi nějaký indián řekl, hele, kdybys byl dvě stě let otrok a pak tě jako odírali ti američtí kapitalisti, tak bys taky byl divný.

Celý pořad ZDE:

Existuje něco jako posttraumatická porucha. To znamená, máš nějaké trauma nebo tak a něco se s tebou děje, to je situace, kdy začneme platit, možná my ne v Čechách, ale určitě v Lombardii a ve Španělsku a v Americe, psychologickou cenu za koronavirus. Já jsem toto trošku studoval po povodních a po hurikánu Katrině. Ukázalo se, že když je nějaká kolektivní krize tohoto typu, což byla ta Katrina nebo to byly ty povodně, tak jak to dopadá? Ženský se hroutí a chlapi jsou chlapi a vydrží. Teď odezní tato vlna a ženský se rychle vzpamatují a chlapi se začínají hroutit. To znamená, že je tu jiná genderová reakce. To, co je podstatné, je to, že ten posttraumatický syndrom se dostavuje někdy po půl roce, někdy po osmi měsících a trvá často rok až tři roky. Projevuje se nervozita, neklid, vyhoření, agresivita, neschopnost se soustředit, nemáš radost ze života, nespíš, vrací se ti utkvělý myšlenky, hádáš se s blízkýma,“ odpověděl Cílek.

„A to si myslíš, že by mělo nastat nyní po koronaviru? Že to vyvolá až takový stres pro nás?“ zeptala se moderátorka. Cílek odpověděl, že Česku se to nejspíše vyhne. Pokud však je prý člověk například nezaměstnaný černoch, co musí každý měsíc vydělat alespoň tisíc dolarů, aby měl alespoň na nájem, tak to může cítit jako velkou újmu. „Já když vidím ty mý americký studenty, kteří tedy letos nepřijeli, jak jsou schopni pít a tančit, třeba i pětkrát za týden a do rána a teďkon by měli být nějaký měsíc nebo dva někde zavření, tak je to prostě špatný. Tím chci říct to, že posttraumatický syndrom trvá někdy rok až tři roky. To není vůbec jednoduchá záležitost,“ pověděl Cílek a doplnil, že se to může týkat i doktorů, kteří mohou za půl roku onemocnět.

A co pomáhá podle spisovatele na posttraumatickou poruchu? Prý fyzická aktivita či běžný rozhovor, nikoliv nějaký psychoanalytický. „Hodně těch psychických traumat nemá řešení, že si sedneš a začneš o tom přemýšlet, ale v pohybu, chodíš někam, děláš něco. Taková ta aktivita, že to můžeš odžít prostřednictvím těla,“ poradil Cílek.