Česko má podle Doležala dlouhou historii spojení novinařiny a politiky, problému, který se opět vynořil ve spojení s ministrem financí Andrejem Babišem a jím koupenými médii. Přijde mu přitom velmi podivné, jak někdejší „disidenti havlovského okruhu“ s Babišem s chutí spolupracují. Někteří z nich by podle něj byli protivní i samotnému Havlovi, což je však pouhá Doležalova domněnka.

Původ této spolupráce tkví v Havlově a obecně chartistické nedůvěře v „tradiční buržoazní“ politiku. V době podepsání Charty 77 se jednalo o zcela logický úsudek, dnes je však situace jiná. Politicky se organizovat nebylo možné, vystupovat na veřejnosti takřka také ne, a pak najednou přišel šok roku 1989, kdy se všechno tohle změnilo, ale nedůvěra přetrvala.

Do politiky totiž začaly vstupovat široké masy. „Byli to často lidé, kteří měli více či méně jiné představy než disidentské prostředí a bylo třeba s nimi komunikovat. A nechyběli mezi nimi i různí ambiciózní syčáci, kterým doposud strach bránil, aby se ve svém syčáctví plně rozvinuli,“ napsal Doležal s tím, že „havlovský disent“ naopak jakékoliv politikaření odmítl a nijak se politicky neorganizoval.

A právě skutečnost, že se nedali dohromady a neutvořili politickou stranu, v nich jen prohloubila nedůvěru k politikům jako takovým a snažili se vytvářet různé občanské iniciativy na jejich kontrolu. „Jakési Virtuální ministerstvo Pravdy a Lásky. Byla to zvláštní, ‚náhražková‘, ale dosti působivá forma politiky, která volby, politické strany, parlament staví výhledově na druhou kolej a má je vlastně učinit zbytečnými,“ napsal Doležal s tím, že jednou takovou pochybnou iniciativou je například Rekonstrukce státu, která „vydírala politiky“, aby se upsali jejímu programu, a když tak neučinili, veřejně je zostudila.

Celý text zde

Výsledkem je, že tyto iniciativy sice ukazují špatnosti politikaření, ochromují však aktivity i těch poctivých politiků, a tak „vyřazují politické demokratické mechanismy a činí politiku jako takovou neúčinnou a zbytečnou, aniž by ji nahradily něčím jiným a smysluplným“. A právě tím pomáhají k vzestupu těch, kteří to s lidmi nemyslí dobře.

A pak začal jmenovat konkrétní osoby, které se takových systémových přešlapů podle něj dopouštějí. Jedním z nich je například bývalý náměstek ministra vnitra a nynější politický komentátor Martin Fendrych nebo bývalý ředitel ÚOOZ a ministr vnitra Jan Kubice či novinářka serveru Neovlivní.cz Sabina Slonková. „Chci říct jen to, že jejich činnost považuji z politického hlediska za zhoubnou,“ dodal Doležal.

„Ani policie, ani žurnalistika, ani obojí dohromady a ruku v ruce nemohou suplovat demokratickou politiku. Mohou však v horším případě otevřít cestu politice nedemokratické, horší té, o jejíž destrukci s jistým úspěchem usilovali,“ napsal komentátor.

Sekulární stát je podle Doležala největším výdobytkem evropské křesťanské společnosti. „Dnešní nároky ‚občanské společnoti‘ a kritika politiky jako takové jsou fakticky odmítnutím sekulárního státu a ve svých nejzazších důsledcích vlastně vedou mimo Evropu a Západ, kamsi do světa mulláhů a ajatolláhů,“ napsal a doplnil, že naposled, když se prosadil postup „nepolitické politiky“, vedlo to k pádu vlády a nástupu Andreje Babiše k moci. „Politické vákuum se samovolně zaplní, a to zpravidla nejhorším myslitelným způsobem. Což se u nás stalo.“