Donald Trump tedy vstoupil do Bílého domu
Českou reakci na výsledek prezidentských voleb udávala pražská kavárna. Ta byla jednoznačně na straně Clintonové. Moderátoři ČT drželi palce tak silně, že opomínali klikat na servery, které dlouho před závěrem voleb předpovídaly, že vyhraje Trump.
Došlo na výroky, že skončil svět, jak jsme ho někteří znali. Jenže to říkají lidé, kteří mají krev na rukou, nebo alespoň válku proti Rusku v hlavě. Je možné, že Jiřina Šiklová změnila svůj bonmot „Raději se budu mýlit s Bushem než mít pravdu s Putinem“ na „Raději se budu mýlit s Putinem než mít pravdu s Trumpem“.
Do hry ale vstoupil prezident Zeman. Veřejnou podporou Trumpa dal najevo, že vkládá jisté naděje do jeho prezidentování a do jeho celkem jasně deklarovaného záměru upravit vztahy s Ruskem.
Sprostý Trump jako naděje lidstva
Varování: Několik následujících odstavců obsahuje slova kunda, píča a anglické gerundium fucking. V Česku jsou tabu pouze pro Zemana.
Kdysi jsem četl o přeslechnutém hovoru. To vedle sebe stáli dva kluci a dvě holky. Z hloučku se ozvalo: „Můžu si čuchnout k tvý kundě?“ A ten, který se ptal, se přisunul k jedné z dívek. Ukázalo se, že nejde o nějakou zvrhlost na veřejnosti, ale o způsob přátelské komunikace, v níž kunda znamená to, co holka, a otázka směřovala nikoli na dívku, ale na jejího kluka. Byla navoněná a kamarád se dovolil, aby mohl přivonět k jejím vlasům.
Chemie mezi významnými politiky nepostrádá na ceně, vznikne-li na pozadí lidovějších výrazů. Trump a Putin si možná k sobě najdou cestu právě přes ženský. Chlape, „kdes tu krásnou kundu, co máš za milenku, splašil?“ může se třeba po svém vulgárním způsobu zeptat Trump. A Putin může odpovědět: „Jako bys to neznal, taky si můžu plácnout po zadku, kterou chci a každá si ještě radostí povyskočí.“ A dodá, že ta Donaldova kost je opravdu „fucking beautiful“ a rýpne si: „Donalde, proč hledáš ženský v Evropě, když je v Americe jedna velká píča vedle druhé.“ Poslední věta nemá urazit Američany en bloc. Je toliko připomenutím několika političek.
Americké volby
Prezidentský úřad se kupuje, to není žádné tajemství. Teoreticky se americkým prezidentem může stát každý, kdo splňuje věkovou podmínku a má křestní list dokazující, že se narodil na území USA.
Praxe je poněkud jiná, protože kandidát musí být schopen sehnat dostatek peněz na svou kampaň. K tomu jsou zapotřebí správné konexe a schopnost přesvědčit „kupující“, že se jejich investice vrátí i s úroky.
Jde o velké peníze. V roce 2012 spotřebovali demokraté a republikáni po jedné miliardě dolarů na své kandidáty.
Prezidentské volby jsou soubojem PR agentur, které určují strategii postupu a načasování jednotlivých prvků. Kupují se vlajky, hodně vlajek, a mávátka, taky hodně. Vymýšlejí hesla a hledají slabiny soupeřů. Jde o estrádu pro voliče, v níž kandidáti vystupují jako (většinou špatní) herci deklamující hesla, jimž sami nevěří. Když se situace nevyvíjí podle předpokladů, začne se vylévat hodně špíny. Říká se tomu negativní kampaň.
Sex v negativní kampani
(Zajímavý přehled sexuálních skandálů v USA ZDE.)
Nejméně dva významní politici přišli kvůli sexu o velmi pravděpodobné zvolení do prezidentského křesla:
Edward Kennedy vypadal jako vážný kandidát za klan Kennedyů. Zavraždění bratrů Johna (1963) a Roberta (1968) mu otevřela cestu nahoru. Jenže Edward byl, jak by Bohumil Hrabal řekl, jebačkář. Po nějakém večírku si v roce 1969 vezl v autě sekretářku Mary Jo Kopechne. Z nevyjasněných důvodů skončil s autem ve vodě a Mary Jo utonula. Ed se zachránil, ale utekl z místa nehody a tak bylo po naději na prezidentování.
Demokrat Gary Hart byl velmi blízko získání prezidentské kandidatury v roce 1988. Muž ostře řezaných rysů s pověstí o nevěrách v zádech. Když už měl údajných pomluv dost, řekl: „Tak mě sledujte, ale budete se nudit.“
Média a jeho oponenti nakonec nudu porazili: Gary byl vyfotografován na jachtě s modelkou jménem Donna Rice. Oba sice veřejně popřeli, že by měli sexuální vztah, ale známé Cimrmanovo pravidlo „Dokázat se dá všechno, ale že nejsi fízl, to nikomu nedokážeš“, lze parafrázovat takto: „Je nemožné dokázat, že nedošlo k souloži, když média tvrdí opak.“ Zajímavé bylo to, že média přehlédla, že Hart byl v té době odloučen od své manželky a tak mohl bez porušení mravného chování souložit, s kým chtěl.
Americká společnost
Naše znalost americké společnosti je založena na opakování několika pěkných slov jako demokracie, životní úroveň a lidská práva. Pokud dojde na reálie, jsou podávány prostřednictvím příběhů českých celebrit, které si na Floridě kupují „králikárny“ v tamních činžácích.
Z takových informací nelze sestavit ani přibližný obraz americké společnosti, potřebný k alespoň částečnému pochopení Trumpova vítězství.
V českých mediích nenajdete článek, podobný tomu, jaký se objevil v kanadském deníku. Jeho autorka píše o své zkušenosti z amerického města Baltimore. Po několika letech se z centra přestěhovala do jedné z těch „skrytých oblastí“, o nichž nikdo v Baltimore City – přinejmenším v jeho nejzdevastovanějších částech – nemá tušení, že vůbec existují. „Vždy jsem se divila, co by dělali, kdyby věděli o krásných domech a soukromých školách, které vypadají jako univerzity. To vše 15 minut autem od jejich existence podobné třetímu světu.“
„Odešla jsem,“ pokračuje, „protože jsem nemohla snášet zoufalství a pohled na úpadek kolem mě, když jsem v centru chodila po ulicích. Nemohla jsem se dívat na děti, které věděly, že nemají žádnou budoucnost.“
To nepíše ani komunistka, ani Putinova agentka, ale nezávislá novinářka, jejíž útěk před realitou symbolizuje Severní Ameriku. Ta rovněž nechce vidět problémy, pro které společnost nemá jiné řešení než sílu a případně vězení.
I tak bychom se ale setkávali s násilím, které je v tupých hlavách jednotlivců indukováno proválečnou propagandou, násilím ve všech oblastech života, tedy i ve sportu a (pa)kultuře. Jak povznášející jsou boxerská utkání v klecích, kde je povoleno všechno. Jak inspirující jsou pro mládež bitky, které povolují majitelé klubů NHL, aby uspokojili choutky pitomců mezi diváky. Na ledě si dávají přes držku holými pěstmi dva dospělí, diváci jásají a rozhodčí dávají bedlivě pozor, aby nebylo porušeno pravidlo, že se soupeři nesmí stáhnout dres. Jak inspirující byla střílečka založená na zabíjení žáků ve virtuální škole. Kdo jich zastřelil nejvíc, byl vítěz. Po protestech byla stažena.
Tasit kolt a pálit dřív než protivník. Zlikvidovat mimozemšťany ve filmech dřív než se stačíme dozvědět, odkud jsou a jestli jejich ženy nejsou v posteli lepší než unuděné pozemšťanky. Občan chroupe u filmu popcorn a je přesvědčován, že jemu se násilí vyhne, stejně tak jako hercům na plátně, pokud zrovna nehrají zločince. To je vše jen povrch. Pod ním jsou těžko proniknutelné sítě zájmových skupin, které ovlivňují vše podstatné. Takovou společnost je snadné ohlupit hesly a sliby.
Na poslední inauguraci přišel zazpívat Pete Seeger, bojovník proti válce ve Vietnamu a rasové segregaci. Dal si podmínku, že může zazpívat celou píseň „Tato země je vaše země“. Obyčejně se z ní vynechávají poslední sloky o hladových lidech a soukromém vlastnictví, které zpochybňuje optimistický refrén „tato země byla stvořena pro vás a pro mě“, jímž končí politicky přijatelná část písně. I to je Amerika.
Volební hesla a sliby
V prezidentské kampani se objevují primitivní hesla pro primitivní voliče. Zajímavá je frekvence nejčastěji používaných slov.
Historicky (od roku 1828 dodnes) jsou nejběžnější slova: Amerika/americký – vůdce/vůdčí – změna – prosperita – zkušenost – doufejte – naděje – budoucnost – vpřed – zítřek – vítězství.
Pořadí nejpoužívanějších slov v republikánských heslech (od roku 1960 dodnes) má pořadí: Amerika – vůdce/vůdčí – zkušenost – změna/reforma – vítězství – mír.
Demokraté mají pořadí: Amerika – změna – prosperita – vůdce/vůdčí – naděje – budoucnost/zítřek.
K tomu lze dodat, že slovo mír zastaralo. V kurzu jsou synonyma války, jako dominance a odstrašování. Pokud jde o budoucnost, slibuje se změna pro doma a udržení dominance USA ve světě.
Jak krásné bylo Obamovo jednoduché „Yes, we can“. Bylo ovšem zcela vyprázdněné, protože nemohl ani on, natožpak americký lid.
Trump a jeho zahraniční politika
Osou Trumpovy zahraniční politiky se zdá být vztah s Ruskem. S malým odstupem následuje Čína jako významný ekonomický konkurent. Zde je ovšem podtext možného konfliktu ve sporech o ostrovy v Jihočínském moři, které narušují dominanci USA v této oblasti.
Trump je podnikatel a jistě si stačil všimnout, že se svět dávno nedobývá válkami, ale penězi a půjčkami, které vytvářejí dluhovou závislost. Ví, že USA nebyly schopny vyhrát po roce 1945 žádnou válku. Ví, že zbrojení umrtvuje obrovské množství kapitálu, který pak chybí jinde.
Slibuje, že může vyjednat dohodu mezi Izraelem a Palestinou. Trump zmiňuje Írán jako žábu na prameni a má výhrady proti dohodě, která zrušila většinu sankcí s tímto státem jako nepřítelem a kritizoval dohodu, která odblokovala sankce. Následují Sýrie, Irák a Afghánistán, tedy pozůstatky špatné zahraniční politiky jeho předchůdců.
Jako mírotvůrce bude mít Trump omezený manévrovací prostor, protože nemůže příliš rychle omezit výdaje USA na zbrojení. Má ale v záloze NATO, které chce nutit, aby se podílelo na financování nákladů na své udržování. Pokud dojde ke zmírnění napětí vůči Rusku, občané Evropské unie se mohou ptát, proč by měli vyhazovat peníze na zbrojení.
Ve hře je i Sýrie. Bylo krásné podporovat umírněnou opozici proti Bašáru Asadovi, ale postupem času se všechno vymklo z rukou a tak je válku nutné ukončit bez trvání na politických změnách v syrské vládě. Nějakých devět miliónů uprchlíků je příliš velká daň za pokus o Asadovo odstranění.
Podaří-li se Trumpovi odejít z Afghánistánu a Iráku, může tím napravit to, co tam po Georgi Bushovi natropil stejně neschopný Obama.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .