Na letních olympijských hrách v roce 1952 v Helsinkách Emil Zátopek zářil coby nositel tří zlatých medailí. Celý svět s obdivem hleděl na českoslovenkého atleta a vojáka, který vytrvale běžel za svým cílem a nedal se nikým zastavit.

Historik Petr Blažek a badatel Radek Schovánek, kteří jsou oba spojení s Ústavem pro studium totalitních režimů, tvrdí, že na Zátopka je třeba hledět nikoli jako na sportovního poloboha, ale jako na člověka, který od roku 1954 spolupracoval s komunistickou Státní bezpečností.

„Já si rozhodně nemyslím, že by se Zátopek měl vykreslovat tímto oslavným způsobem. Uměl rychle běhat, vyhrál olympiádu, to mu neberu, ale zcela jistě ho nelze považovat za morální vzor,“ uvedl pro Echo24 Schovánek a poukázal přitom na novinové články, které v 50. letech Zátopek podepsal. Varoval v nich před kapitalistickými špiony, kteří chtějí zmařit krásnou československou socialistickou budoucnost a schvaloval komunistickou justiční vraždu Milady Horákové. Pokud to tedy opravdu psal on a nešlo jen o pokus komunistické propagand využít slavnou osobnost.

Manželka Dana Zátopková svého muže až do posledních dní svého života bránila a zdůrazňovala, že nikdy nic podobného nepsal ani veřejně neříkal. O politiku se prý nezajímal.

V roce 1968 se však postavil za představitele Pražského jara, což mu soudruzi po příjezdu sovětských okupantů do naší vlasti nemohil zapomenout a Zátopek dlouho nemohl sehnat práci. V roce 1977 však odsoudil Chartu 77.

„Zátopek i potom ale například odsoudil Chartu 77, kdy její signatáře označil za politické dobrodruhy, kteří se snaží vrazit nůž do zad společné práce,“ uvedl Schovánek. „Tyto i další veřejná vystoupení Emila Zátopka ukazují, že jej nelze považovat za morální vzor a také, že jeho žena Dana byla výrazně inteligentnější než on,“ doplnil.

Historik Pavel Kosatík však na Zátopka nabídl trochu jiný pohled.

„Pod jiným statusem na mé zdi probíhá debata o Emilu Zátopkovi a jeho politických selháních, někteří ho soudí velmi kriticky, padají silná slova. Je to už poněkolikáté, kdy mně ta naše reflexe vlastní komunistické minulosti přijde až neuvěřitelně černobílá. Režim údajně nastolila a celou dobu provozovala hrstka padouchů, estébáků, komunistů atd., které ostatní, slušní lidé (většina) měli skoro celou dobu prokouknuté, a pokud se jim podrobili, tak v padesátých letech ze strachu a z donucení, později z oportunismu nebo nějaké lstivosti, které ale není vždycky rozumět, snad jí rozuměli aspoň oni. Myslím si, že kdyby to s tou špatnou hrstkou a hodnou většinou byla tenkrát pravda, nedalo by se moc vysvětlit, co zde teď prožíváme posledních třicet let. Proč teda ta většina, která se neumazala, teď, když už konečně všichni můžeme, nepěstuje demokracii, na kterou by byla větší radost pohledět. Teze, že za to pořád můžou zbytky těch někdejších padouchů, už doufám neobstojí.

Myslím si, že tehdy, po roce 1948, to muselo být v něčem hodně podobné jako dnes. Že kromě lidí, kterým o něco šlo, na jedné straně padouchům, na druhé hrdinům, existovala taky hodně početná skupina lidí, které nešlo o nic moc. Chtěli žít a přežít a bylo jim v podstatě jedno, co se děje okolo,“ napsal Kosatík na sociální síti Facebook.

Kdyby byla pravda, že zásadní roli v životě společnosti hrají jen padouši na jedné straně a hrdinové na straně druhé, tak by z podílu na zásadních historických událostech vyvázla většina české společnosti příliš snadno.