Kdysi bývalo zvykem, že lidé, kteří nedosáhli vyššího vzdělání, často používali větu „Já nevím, školy nemám, ale myslím si...“. Podle Doležala to byl znak jisté pokory lidí, kteří si uvědomovali, že vzdělání má nedocenitelnou hodnotu, a spoluobčanů, kteří ony „školy“ mají, je třeba si vážit a naslouchat jim. Podobný názor prý zastávala i babička pana Doležala.

„Když moje babička za první republiky šla k volbám (volívala národní socialisty), tak vybírala kandidáta, který sice bude reprezentovat zájmy její rodiny, chudé rodiny železničáře z Jindřichova Hradce, ale který toho bude umět a vědět víc než ona. Chápala zastupitelskou demokracii tak, že ji bude zastupovat někdo, kdo sice hraje za ni, ale kdo na to zastupování má patřičné školy, vzdělání a noblesu,“ napsal Doležal v textu pro Reflex.cz.

• Celý komentář naleznete zde

Jenže tato pokora se postupem času jaksi vytratila. A dnes lidem prakticky úplně schází. V televizi rádi sledují paní Moniku Štikovou, jak močí v lese, a baví je to. A podle svého gusta si poté volí i politiky. Svědčí o tom i výsledky voleb. Občané už se nesnaží volit ty nejlepší členy společnosti. Dávají přednost lidem, kteří jsou oněm méně vzdělaným vrstvám blízko.

„Proto jak vidí nižší vrstvy sebe samé v reality show, tak je samozřejmě chtějí vidět i v reality show politiky. Už nechtějí, aby je zastupovali ti, kteří hájí jejich zájmy, ale mají nějakou vyšší kulturu a vzdělání. Už se chtějí zastupovat samy, už chtějí v Parlamentu vidět ne ty vzdělané a noblesní politiky (ani kdyby kopali za jejich zájmy), už tam chtějí vidět sebe samé. Skutečné reprezentanty lidu, se kterými se mohou intelektuálně i ekonomicky nejslabší vrstvy plně ztotožnit. A těmi jsou – kromě striptérky Reginy a rodiny Štikových – také pánové Zeman, Okamura, Rozner a další osobnosti dna naší politiky,“ uzavřel Doležal.