Kniha zaznamenává jak politicko-církevní vývoj jednotlivých křesťanských denominací v novověku, tak utváření spirituality, liturgie, řeholního života či teologie. V knize najdou veškeré informace čtenáři, kteří mají zájem o hlubší poznání církve a jejího vývoje, ale jistě ji ocení i studenty vysokých škol, kterým poskytne kvalitní studijní materiál.

 

Kniha Církevní dějiny je rozdělena na dvě části, konkrétně na knihu I a knihu II. Kniha I se věnuje Evropě ve víru reformace, strukturálnímu a organizačnímu vývoji církve a vnitřnímu životu a zbožnosti v době reformace. Kniha II se věnuje církvi mezi barokem a osvícenstvím, organizací a činností církve a také v ni najdete kapitolu o vnitřním životě a nauce.

 

Autorem této velmi zajímavé knihy je Drahomír Suchánek, který v současné době působí jako odborný asistent na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a na Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni. Soustřeďuje se na problematiku církevních a středověkých dějin a svoji badatelskou činnost zaměřuje na obor papežských dějin a vztahů mezi duchovní a světskou mocí. Druhým autorem je Václav Drška, jehož publikační činnost je zaměřena k problematice vývoje raně středověkého státu a k sociálním a politickým proměnám středověké společnosti vrcholného středověku. Jejich společným dílem je předchůdce Církevních dějin – Novověku, a to Církevní dějiny – Antika a středověk.

 

Hutný titul vydává GRADA.

 

ParlamentníListy.cz přináší ukázku z kapitoly, která se věnuje počátkům novověkých misií. „Misijní charakter křesťanství je dán jeho vnitřní podstatou, podobou víry, jež odmítla princip exkluzivní vyvolenosti a přijala výzvu univerzálnosti, což s sebou neslo požadavek šíření a předávání, jak je to výslovně několikrát zmíněno v novozákonních textech. Dějiny křesťanství proto od počátku zahrnují i tento rozměr. Novověk však přinesl některé nové prvky. Jedním z nich byla jistě misijní praxi křesťanství dosud neznámá forma rekonfesionalizace dříve ztraceného území. Mnohem důležitějším se však stalo soupeření o dosud nechristianizovaná území. Velké zeměpisné objevy otevřely křesťanské víře nové země a pohanské národy. Ohlédneme-li od celkem okrajových úspěchů františkánských misií v Asii ve 14. století, pak právě toto byl okamžik, jenž ve zcela novém hávu oživil starou myšlenku šíření víry. Jednalo se však o naprosto novou situaci: kvantitativně se předmětem evangelizace stala historicky bezprecedentně rozsáhlá území a na nich žijící obyvatelstvo. Kvalitativně nešlo jen o to, že křesťanství se konfesně rozdělilo, což znamenalo pestřejší formy christianizace, ale rovněž o to, že nebylo možné vždy uplatnit starou podobu šíření víry ruku v ruce s expanzí světské moci.“