„Pochopil jsem, že žijeme ve schizofrenním modelu světa. V dospívání jsem si pokládal otázky, proč se nemůžu dívat na americké filmy a číst knihy světové literatury. Pak jsem spontánně už potkával mnoho lidí, kteří uvažovali podobně. Začal jsem si ověřovat informace, které nám média v totalitním režimu dávala,“ popsal Potměšil, jak přicházely první myšlenky na změnu režimu.

Strach v té době byl podle Potměšila zásadní stavební kámen. „Strach lidi paralyzoval a život ve strachu byl proto hlavní moment, který i mě nakopnul, abych něco dělal a šel na shromáždění, kde jsem mohl vyjádřit svůj názor, že bych si přál něco jiného,“ podotkl herec.

Prostředí DAMU a divadla bylo podle jeho slov z podstaty prý o něco více rebelské. „V divadle jsem cítíl ty jinotaje a měl jsem radost z toho, že se třeba v historické hře mluví o konkrétních souvislostech, které u nás byly aktuální. Přišlo mi najednou, že je tam možné vše, protože ta myšlenka se nedá zadržet. Tam jsme se uvolnili, ulevili si a zasmáli se tomu, čemu na veřejnosti všichni jakoby přitakávali,“ vzpomínal Potměšil, který zde vnímal velkou svobodu právě v tom, že se podprahově dozvídal i jiné informace, než ty prvoplánové.

„Herci a umělci, kteří tímto způsobem s divadelními příběhy zacházeli, dávali mně jako divákovi najevo to, že znají souvislosti, nesouhlasí s nimi a chtějí je zlehčit či popřít,“ uvedl Potměšil.

„Věděl jsem proto, že chci a musím na Albertov. Bylo to tam neuvěřitelně silné. Měl jsem radost, že se připomínal i rok 1939. Naplňovalo mě to naději, že mluvíme o touze po svobodě teď a tady. Byl jsem i na Národní třídě, jsem moc šťastný, že se věci pak děly tak rychle, protože 17. listopad byl impuls pro to, co se dělo dál,“ řekl Potměšil.

Prozradil, že po masakru na Národní třídě a zprávách, že by mohlo dojít k dalšímu zásahu, necítil strach. „Naopak jsem cítil, že byli odvážnější, měli sílu a víru. Věřil jsem, že to má smysl a je to důležité,“ uvedl s tím, že v Divadle na Vinohradech se pak snažili vymyslet, co dělat dál. „Vznikly různé nápady a najednou jsem měl za úkol je předat Václavu Havlovi do Občanského fóra, běžel jsem tam, byl moc laskavý a poděkoval mi za ně,“ přiblížil.

Potměšilovi revoluce doslova změnila život, rozhodl se, že se také zapojí do spojování regionů s Prahou. Během těchto jízd do regionů se jednou vracel z Ostravy, měl autohavárii a kvůli ní skončil na vozíku. „Po nehodě jsem byl tři měsíce v kómatu, když jsem se najednou probudil, nevěděl jsem, kde jsem, a táta mi jemně řekl, že Václav Havel už je prezidentem,“ usmál se herec s tím, že Havel je pro něj úžasný člověk.

Dnes se mu kritika Václava Havla a různé nálepkování jako „havlisti“, „pravdoláskaři“, poslouchá velmi těžko. „Je mi to moc líto a bolí to. Připadá mi to krátkozraké, mám názor zcela opačný. Mám pocit, že je to tendenční provokace, aby se jeho význam zlehčoval a drobil, aby někdo jiný mohl být tím důležitým,“ zamračil se Potměšil. Závěrem dodal, že se stále učíme být svobodní a dělat to, po čem toužíme, jak jsme si původně přáli.