„Proti nacistům jsme zpočátku neměli moc techniky. Používali jsme hlavně koně, aut bylo málo. Když byl kůň zraněný, tak jsme ho snědli. Až ke konci války přibylo techniky a nutno dodat, že pomáhaly i dodávky z Ameriky. Taková to byla válka,“ říká veterán Izák Semenovič, který má na uniformě nespočet vyznamenání. Bojoval jako radista v klíčové bitvě u Kurska. Právě tam bylo před pětasedmdesáti lety rozhodnuto o definitivní porážce „třetí říše“, protože wehrmacht ztratil strategickou iniciativu na východní frontě.

Odhodlaná armáda

„I když se na Západě říká něco jiného, Československo, Polsko, Německo, Bulharsko, Rumunsko a vlastně velkou část Evropy zachránila sovětská armáda. Němce jsme prohnali až do Berlína,“ líčí. Izák Semenovič byl radistou střelecké divize. V bitvě u Kurska byl těžce raněn jedenáctého července 1943, přičemž třináctého oslavil své dvacáté narozeniny. Když se ho člověk zeptá na rozporuplnou historickou osobnost Stalina, řekne: „Ne, ne a ne. Sovětská armáda šla do boje se špatnou zbrojí, ale odhodlaně za vlast, za Stalina. Stalin byl velký člověk. Mohl nás oslabit anebo posílit. Za takových situací je možné z lidí udělat buď trus, anebo hrdiny. A Stalin z nás udělal hrdiny, a říkejte si, co chcete!“

Semenovič pochází z jihoruského města Orenburg, které je známé hlavně jako centrum tamních kozáků. Když byl raněn ve válce, odjel domů, vystudoval Orenburgský lékařský institut a jako chirurg pracoval v Altajském kraji na jižní Sibiři. V roce 1951 se vrátil do armády a sloužil jako lékař na Dálném východě ve Vladivostoku u Tichooceánského loďstva. Právě tam se ženou vychoval dvě dcery, dnes také lékařky.

Američany nemusí

Jakmile se před ním někdo zmíní o geopolitice dnešního světa či o Krymu, naštve se, ale posléze už klidně vysvětluje: „Američani chtějí velet světu, takže ničí ostatní, aby na nich byli závislí. To je dnešní síla dolaru. Rusko je naopak pro rovnost mezi národy, aby všichni žili spokojeně pospolu. Je pravda, že dříve, když byl svět rozdělen dvěma ideologiemi, tak Sovětský svaz chtěl, aby komunismus zvítězil. Dnes je to jinak. Dnes nabízíme pomocnou ruku a oboustraně výhodný obchod.“

Podle něj Krym vždy patřil Rusku. Na to konto dodává: „Je to naše země. Chruščov připojil v rámci SSSR Krym k Ukrajině, protože bylo třeba jednotlivým svazovým republikám pomáhat. Vždyť na Krymu byly důležité lázně a hlavně se tam rozvíjel turismus. Následně na tom Ukrajina profitovala, ale nic za to. Proto si v roce 2014 sami Krymčané odlasovali, že chtějí zpátky do Ruska. A jak by nám na hony vzdálení Američané mohli radit, co s Krymem? Vždyť profitují v tolika zemích, třeba v Sýrii. Rusko tam pomáhá a bez zištných důvodů. Copak nám je třeba nafty, plynu, cizího území? Není! Všeho máme dost!“

Proti banderovcům

„Ukrajina? To je strašný bordel,“ odvětí lakonicky Andrej Šachov a doplní: „Nicméně celý dnešní svět je hlavně o sobectví. Na druhou stranu, prezidentu Putinovi všichni nasazují psí hlavu, ale podle mě je to člověk dobré duše, který pracuje pro Rusko a nekrade. Jestli si tak přilepšujou někteří pod ním, to nevím.“

Jedenadevadesátiletý Šachov narukoval v roce 1943, takže v šestnácti. Bojoval v prvním ukrajinském frontu a přes Polsko se roku 1945 dostal až do Berlína, kde, jak říká: „Tehdy nebylo tak dobře, jako dnes.“ Následně se musel vrátil na Ukrajinu, kde ještě několik let po válce „honil banderovce“. V současnosti, kdy už mu zdraví neslouží jako tehdy, žije v Novosibirsku za Uralem. Ušanku přitom nenosí jako ochranu před krutými mrazy, ale jako výraz ruské vojenské tradice.

Od Kurska přes Dněpr

Bitva v Kurském oblouku byla jednou z nejvýznamnějších bitev druhé světové války na východní frontě. Německá vojska zaútočila 5. července 1943. Chtěla připravit Rudé armádě natolik zásadní ztráty, aby nemohla během roku zahájit významnější ofenzívu. Přestože ztráty na straně Sovětů byly mnohem větší než na německé straně, sovětská armáda 23. srpna 1943 zvítězila s tím, že wehrmach začal na východní frontě ztrácet dech. Součástí bojů byla i největší tanková bitva historie.

Už 11. srpna 1943 Hitler pochopil, že sovětské nasazení jen tak nezastaví a urychleně přikázal budovat takzvanou Ostwall, jejíž největší oporou byla třetí největší evropská řeka Dněpr. O ni se bojovalo neméně zarputile. Rudá armáda začala rozsáhlou ofenzívu 24. srpna 1943. Plán stanovil překročení řeky na vícero místech „za každou cenu“. Sovětům se pak podařilo uhájit několik předmostí a odtud pokračovat dál. Tak byl 6. listopadu 1943 i za účasti 1. československého armádního sboru osvobozen Kyjev.