Podle Švihlíkové je hlavní událostí loňského roku to, že se ukazuje pravda. „V roce šestistého výročí upálení Mistra Jana Husa to snad může znít trochu pateticky, ale reálný stav věcí vychází najevo nezadržitelně. A často to není pěkný pohled. Jenže bez pochopení reality se nepohneme k ničemu lepšímu,“ zkonstatovala.

Úvodem následně shrnula řeckou situaci. „To, co evropské elity s německými politiky v čele provedly s Řeckem, by mělo otevřít oči všem ‚eurohujerům‘. Uvědomme si, že řecká ekonomika netvoří ani dvě procenta hospodářství eurozóny a její význam je vskutku zanedbatelný. To, že je řecký dluh nesplatitelný, se rovněž dostalo do širšího povědomí,“ poznamenala.

Původní text ZDE.

„Německo unilaterálně rozhoduje o řadě otázek, které jsou klíčové přinejmenším pro okolní země. Připomeňme ‚Energiewende‘, kterou pociťuje naše přenosová soustava. Nebo přístup k Ukrajině či migrační krizi. A zároveň je tu opět německé rozhodnutí o Nord Stream 2,“ konstatuje také Švihlíková. Zároveň dodává, že dle jejího názoru je idealizace Evropské unie v současné době nejen naivní, ale i nebezpečná. „Není to Evropská unie, je to německá unie. A to je ta největší lekce, kterou řecká tragédie přinesla. V teoretické rovině se ukazuje, že zoufale potřebujeme rozvoj politické ekonomie,“ řekla.

Ve svém komentáři si všimla také Světové obchodní organizace, Mezinárodního měnového fondu i skupiny Světové banky. „Ruský projekt Eurasijské unie je poněkud skromnější. Zato čínská Hedvábná stezka, která není dohodou, ale spíše řetězcem projektů od kultury po energetiku a navíc se týká námořní i pozemní cesty, skutečně posiluje velmoci. Vzhledem ke své poměrně neurčité a stále se vyvíjející podobě je kombinovatelná i s Eurasijskou unií, jak koneckonců ohlásili čínští představitelé,“ dodala také. 

Významnými tématy makroekonomie se v loňském roce podle Švihlíkové staly setrvalá stagnace, deflace a jev zvaný hystereze (minulost má vliv na současnost, současná recese snižuje budoucí potenciál ekonomiky). „A spolu s tím i bědování nad neúčinností kvantitativního uvolňování. Problémy jako slabý ekonomický růst, jenž postrádá jednoznačného tahouna, dlouhodobá stagnace mezd a deflační prostředí se enormně týkají Japonska,“ řekla.

Zároveň podle ní dostává nový odstín pojem „velká recese“. „A spolu s ním se i v mainstreamové ekonomii, objevují otázky typu: Potřebujeme vůbec růst? Jak se změní ekonomika a společnost, jestliže už růst prostě (bez nafukování dalších a dalších bublin) není možný? Co budeme dělat se zaměstnaností? Omezíme pracovní týden? Zavedeme nepodmíněný základní příjem, jak o tom uvažují ve Finsku (pozor: pravicové vlády!). Velké krize jsou významné právě tím, že kladou velké otázky. Jako například tuto: Jsou současné technologie kompatibilní se socioekonomickým systémem, jakým je neoliberální (pozdní) kapitalismus?“ ptá se.

„Vím, že by bylo záhodno zabrousit také do českých luhů a hájů. Vášnivé debaty o zavedení elektronické evidence tržeb však ukazují, jak moc u nás dominuje myšlení periferie. Naštěstí je tu kampaň nazvaná Konec levné práce, která – možná víc, než sami aktéři tuší – otevírá zásadní témata pro českou ekonomiku. Jsou to: úroveň mezd, masivní odliv zisků i to, že kolonie obvykle nárok na přibližování se k vyspělým zemím nemívají,“ uzavřela pohledem na českou zemi Švihlíková.