Podle Roberta Parryho je dnes již velmi těžké rozeznat, co je v USA žurnalistika a co už státní propaganda, s ohledem na způsob, jakým USA haní ruského prezidenta Putina ve spojení s nejnovějším „korupčním“ skandálem.

„Naneštěstí některé důležité povinnosti žurnalistiky, jako přistupovat stejným způsobem k porušování lidských práv i k finanční korupci, jsou již tak zkažené požadavky vládní propagandy – a kariérismem příliš mnoha pisálků – že jsem ihned podezřívavý, když mainstreamové mediální trouby přijdou s nějakým senzačním příběhem o nějakém ‚předem určeném zloduchovi‘,“ píše Parry.

Takováto žurnalistika je totiž jen součástí postupu, který předznamenává další „změnu režimu“ a „barevnou revoluci“, kterou posvětí „demokracii hlásající“ neziskové organizace placené z peněz prodemokratických institucí nebo neoliberálů, jako je George Soros.

A právě poslední zprávy ukazují, že se připravují další změny režimů. Jedna taková visí nad Vladimirem Putinem, druhá pak nad bývalým brazilským prezidentem Luizem Ignaciem Lulou da Silvou. „Nové protiputinovské nařčení – do světa vykřičené skrze britský Guardian a jiné zpravodajské weby – jsou obzvláště významné, jelikož ty takzvané Panama Papers, které údajně ukazují na jeho vinu v offshorových finančních procesech, jej nikdy výslovně nezmiňují.“

Například právě britský web Guardian byl schopen o Putinovi napsat, že je do všeho zapleten. Což je však informace, která se nezakládá na žádných sebraných datech, pouze domněnkách. Jediné, co z uniklých dokumentů o ruském prezidentovi vyplývá, je, že v nich nebyl nijak zmíněn.

Pointa však tkví v tom, že dnes už je možné z korupce obvinit za účelem dosažení svých cílů naprosto kohokoliv, objektivita totiž již není žádaná, důležitější je samotná propaganda. Parry následně mluví o dvou různých standardech. Jedním se hodnotí Západ, druhým ti, kteří ohrožují jeho monopol.

„Vezměte si například bývalou ministryni zahraničí Hillary Clintonovou, která dostávala miliony dolarů za přednášky ze zvláštních zájmů, pro které byla dobrou sázkou na příštího prezidenta USA,“ píše Parry. „A teď si na krátkou chvíli představte, že by Putin dostával miliony dolarů za krátké proslovy pro mocné korporace, banky a zájmové skupiny, které dělají byznys s Kremlem. V tomto případě by šlo o jasný důkaz jeho chamtivosti a korupce.“

Parry se poté vydává do minulosti a na příkladu Ronalda Reagana ukazuje, že vlastně stačí poukázat na jakoukoliv korupci, aby bylo možné obhájit následný postup USA vůči jiným režimům. Reagan totiž označil prezidenta Nikaraguy Daniela Ortegu za „diktátora v designových brýlých“, čímž jej shodil v očích národa, a to i přesto, že jeho manželka Nancy Reaganová dostávala zadarmo šaty i renovace Bílého domu z peněz ropných firem. V případě bývalého ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče se jeho sauna dostala na přední stránky New York Times.

Celý text zde.

V obou případech eventuálně následovala změna režimu a taktéž v obou případech byli někdejší vůdci zemí nahrazeni mnohem zkorumpovanější elitou. „Nyní se ukrajinská vláda podporovaná USA topí v korupci tak hluboko, že to vyvolalo další politickou krizi.“ Mimo jiné je v Panama Papers zmíněn i současný prezident Petro Porošenko, ale není mu věnována zdaleka taková pozornost jako Putinovi, který v nich napsaný není.

A to jsou podle Parryho ty dvojí standardy, které ničí nejen současnou žurnalistiku. Pokud s vládou souhlasíte, její přešlapy ve vašich očích vyřeší jen malá reforma, jestliže s ní nesouhlasíte, je třeba se jí zbavit, zavřít a zahodit klíč.

Jako příklad tohoto sporného přístupu k informacím uvádí ukrajinskou ministryni financí Natalii Jareskovou, kterou západní média vynášejí do nebes jako představitelku vrcholného dobra. „Popsaná skutečnost však ukazuje, že Jaresková přišla k ohromným penězům skrze kontrolu investičního fondu, který je placen z peněz amerických daňových poplatníků a jehož účelem bylo postavit ukrajinskou ekonomiku znovu na nohy.“ Z původního domluveného příjmu 150 tisíc dolarů ročně se Jaresková machinacemi dostala až na dvoumilionové roční výdělky. A vše lze celkem jednoduše dohledat. Přesto z ní západní média dělají novou budoucí premiérku a spasitelku Ukrajiny.

Západní média také ignorují skutečnost, že na Ukrajině opravdu došlo k převratu a nikdo o tom nemluví, i když existují záznamy rozhovorů mezi americkou náměstkyní ministerstva zahraničí Victorií Nulandovou a velvyslancem na Ukrajině Geoffreyem Pyattem o tom, koho dosadit k moci.

Korupce jako zbraň propagandy má zároveň tu výhodu, že je uvěřitelná. Většina populace si totiž myslí, že vlády a jejich představitelé je okrádají o peníze, tak je jednoduché na někoho ukázat prstem a říct, že to dělá zrovna on.

A to je jeden z důvodů, proč vláda USA vydává ohromné peníze na svoje vlastní „nezávislé“ prodemokratické organizace, bloggery a autory, kteří pak zastávají onen „nezávislý úhel pohledu“, který je však v překvapivé shodě s oficiální režimní rétorikou, což vypadá důvěryhodněji, než kdyby to publikovala pouze mainstreamová média.

Například vládní organizace USAID, která na svém webu hlásá, že jejím cílem je „konec extrémní světové chudoby a umožnění odolným, demokratickým společnostem, aby si uvědomily svůj potenciál“, podle Parryho vydává ročně na 40 milionů dolarů na posílení vlastních mediálních programů ve více než 30 zemích.

Parry píše, že je nutné si uvědomit, že ti, kteří na něco upozorňují, dělají ve finále přinejmenším to samé jako ti, na něž ukazují. „Tudíž zatímco bychom se měli ptát na legitimní otázky o Putinově ‚korupci‘ – či korupci jakéhokoliv jiného politického představitele – standardy důkazních materiálů by neměly být nižší jen proto, že jej na Západě démonizujme. Měly by být jen jedny, nikoli dvoje.“

Pokud by však USA pokračovaly ve své rétorice a propagandě, a jak tomu bylo zatím vždy předtím, výsledkem by měla být změna režimu, tentokrát v Rusku, pravděpodobně by pak následoval standardní proces. Tedy že současný vůdce by byl nahrazen někým mnohem horším.

„Putin by byl nahrazen nějakým tvrdým konzervativním nacionalistou, který by mohl vážně uvažovat o vypuštění ruského jaderného arsenálu proti Západu, pokud se ten odhodlá zneuctít matičku Rus. Pro mě to není Putin, koho je třeba se bát; je to ten chlap, který přijde po něm.“