Pamětníci povídají, že když byly Mannesmannovy závody v plném rozkvětu, bylo hej i obchodům v centru. Stovky lidí po šichtě se pak vracely z jihovýchodního okraje města, jehož valnou část pozemků zabírá, do domovů přímo středem města. Jeden čas byl zaměstnancem podniku každý čtvrtý obyvatel města. V podstatě v každé rodině byl nějaký „manesmanák“, někdy dokonce oba dospělí.

„V závodech pracovali oba naši rodiče. Jeden čas i já,“ vzpomíná dnes devětatřicetiletá Chomutovanka Pavlína Chudadová, že rodina byla skutečně plně závislá na firmě, která opravdu „představovala Chomutov“. Nakonec přišli o místo všichni během velkého propouštění na konci devadesátých let. „Náš otec pracoval pro Manessmanny až do důchodu. Živil tím sedm lidí,“ vzpomíná šedesátiletá B. F., která tehdy pracovala v obchodě a pamatuje na to, jak propouštění mělo vliv i následně na nákupní sílu obyvatel.

Největšími zákazníky byly Sovětský svaz a kola Favorit

Výrobu bezešvých ocelových trubek v Chomutově zavedla německá firma Mannesmann už v roce 1890. Bylo to dokonce první místo na světě, kde se začaly vyrábět.

Bezešvá trubka sama o sobě má celkem zajímavý historický příběh. Bratři Reinhard a Max Mannesmannovi, kteří si vynálezy nechali patentovat poprvé už po ukončení vysokoškolských studií, byli opravdovými tvůrci unikátu. Původně prý chtěli v otcově továrně v porýnském Remscheidenu vylepšit výrobu polotovarů pro pilníky, ale při válcování železných tyčí se jim v profilu stále tvořily nežádoucí dutiny. A tuto „vadu“ nakonec proměnili v technologický vynález – bezešvou trubku, kterou dále inovovali (svařované trubky se tehdy vyráběly ohýbáním a svařováním ocelového plechu, jak připomíná materiál k výstavě v chomutovském muzeu z roku 2011). Když jim začal být rodinný podnik „těsný“, přikupovali další fabriky – jednu z nich právě i v Chomutově. Umístili ji do třináct let opuštěné budovy po zkrachovalé železářské továrně, na které se objevil nový název – Válcovna Mannesmannových trub.

Říkalo se, že trubka je vyrobena takzvaným poutnickým způsobem. Zvláštní označení zavedli bratři Mannesmannovi podle pouti v lucemburském Echternachu. Tam totiž procesí chodila vždy tři kroky vpřed a dva vzad – přesně tak se pohybuje bezešvá trubka ve válcovací stolici, která je dokonce obedněná, aby nikdo nepovolaný nemohl nic zahlédnout.