Současný předseda plzeňské pobočky Svazu bojovníků za svobodu Tomáš Alej ve svém vystoupení mj. uvedl: „Mnichovská dohoda byla událostí, která se neobjevila z ničeho nic. Je to vyvrcholení určitých tendencí, které se začaly objevovat v Německu již po první světové válce. Tedy nesmíření se určitých kruhů s výsledky války a nepřijetí uspořádání Evropy tak, jak to ustanovila Versailleská smlouva a veškeré mírové dohody.“

V kurzu je alternativní výklad dějin. Aneb, komu to slouží?

Zatímco ve dvacátých letech byly tyto tendence podle šéfa pobočky Svazu bojovníků za svobodu jen na úrovni idejí, tak „po nástupu fašismu v Německu ve třicátých letech se začaly tyto ideje objevovat do hmotných forem – zejména pak v budování armády. Do roku 1937 se nedá říci, že by česko-německé vztahy byly v rámci Československa nějak poškozené. Byly v rámci sousedského soužití celkem korektní. Zlom nastal až po nastolení vysloveně konfrontačních kurzů nacistických pohlavárů. Jednalo se zejména o iniciaci, ovlivňování Henleinovy Sudetoněmecké strany. Pronášením takových požadavků, které nebyly splnitelné. Hovořím o tom proto, protože v současnosti je ve společnosti slyšet řekněme alternativní výklad těchto dějin, kdy se s velkým důrazem mluví o diplomatických chybách československé reprezentace, které prý, pokud přímo nevedly k Mnichovu, tak mu pomáhaly zamést cestu“, apeloval na dnešní nejrůznější takzvaně zaručené a nepolitické výklady historie.

„Lidé, kteří tento pohled na historii vyznávají, o tom mluví s takovým zaujetím, jako kdyby doopravdy sami věřili tomu, že v té době existoval nějaký zázračný algoritmus brilantních diplomatických aktů, jejíž přijetí by mohlo zachovat územní celistvost republiky a zachování jejího demokratického charakteru a faktické samostatnosti. Pouhé přečtení kteréhokoliv z Hitlerových projevů z let 1937 a 1938 a jediný pohled na mapu Evropy, jak vypadala po březnu 1938, tedy po anšlusu Rakouska Německem, tak tyto dvě věci snad musí každému dostatečně napovědět, že žádná diplomatická cesta z tohoto nebyla možná.“

(Ne)zapomínáme!

Připomeňme si z tohoto období nějaká data. „Do 30. září 1938, tedy do samotného počátku vysídlení a vyhnání některých československých občanů z pohraničí, došlo ke ztrátám na životech. Konkrétně v armádě bylo 600 mrtvých, Stráž obrany státu 140 zastřelených, některých i odvlečených a umučených, a 200 postřelených. Na straně četnictva a finanční stráže i ostatních civilistů byla řada mrtvých, kteří nebyli zcela zdokumentováni. Dokumentace však většinou zůstala na úrovni četnictva a v některých případech se nepřenesla do ústředí a záborem některých četnických stanic se o tato data přišlo,“ uvedl předseda pobočky.

„Když se podívám na přesah do této doby, měli bychom se vždy dívat na to, zda nám někdo nechce něco namluvit, vynutit si nějaký obraz historie, který nás poškozuje, ale druhému nahrává v jeho záměrech. Takové tendence dnes vnímám. A to chci říct s plným vědomím toho, že dnes žijeme přes všechny věci, ke kterým můžeme mít výhrady, báječné časy, protože kdy v minulosti jsme měli takto dlouho korektní sousedské vztahy. I přesto ale říkám – dívejme se a poslouchejme,“ varoval mluvčí za potlesku přítomných.

Hrdinové i civilisté – železničáři či pošťáci

Starosta David Procházka poté ocenil osobní odvahu a oběti četníků, vojáků, ale také statečnost železničářů, pošťáků a dalších civilních osob, kteří čelili nacistické rozpínavosti. „Byly tragédie, vyplývající z rozpadů smíšených rodin, konců dlouholetých nepřátelství a nakonec i ze samotného opouštění domovů. Na tomto historickém základu si uvědomujme hrůzu tehdejší doby, kdy rozpínavost fašistického diktátora dokázala zfanatizovat davy, rozbít rodiny, přátelství a nakonec uvrhnout svět do zničující války... takovéto pomníčky by měly být nejen nožem, rýpajícím se v otevřené ráně, ale naopak signály, směřující ke smíření, aby budoucí generace nedopustily tyto činy, které vyvolávají a ústí v krvavou dobu zla, plnou osobních a lidských tragédií,“ konstatoval starosta městského obvodu.

… může za to Koněv!

Žena ze severních Čech poté několik desítek přítomných upozornila, že Konrad Henlein, rodák z Rychnova u Jablonce, je stále čestným občanem Liberce.

Karel Kvit za městský výbor KSČM v Plzni k akci pro ParlamentníListy.cz uvedl: „To, že je tu tak málo lidí, je v tom, že vzpomínkové akce týkající se druhé světové války nebo osvobození Sovětskou armádou v současné době lidi tolik netáhnou. A je to i otázka situace kolem Prahy a památníku maršála Koněva,“ konstatoval stručně a pochmurně.

Památník vyhnaným Čechoslovákům, kteří byli nuceni opustit své domovy nejen v západních Čechách, ale také například na severu či jihu republiky, se nachází na samém konci Plzně, za známou borskou věznicí, sevřen železnicí a dálničním přivaděčem. Občas se tu objeví květiny a obvod zde vyseká trávu, což ocenili mnozí přítomní.