Poukázal na to, že Radek Banga byl při předávání Českého slavíka zpěváku Tomáši Ortelovi vzácná výjimka. Banga se zvedl, na protest začal pískat a následně se svou ženou odešel ze sálu. Kritizoval Ortelovy nenávistné texty a jeho příklon k nacistické symbolice.

Fischer připomíná, že Banga zůstal v karlínském divadle plném celebrit českého showbyznysu rozčilený sám, a nedobrovolně se tak dostal do role špatného svědomí bílé většiny, k níž jako Rom nikdy nepatřil.

Podle Fischera si teď Banga za svoji „občanskou drzost“ odnáší následky: kritiku části médií i kolegů, kteří mu vyčítají údajně stejně sprosté a nenávistné texty, jaké zpívá Ortel.

Ortel útočí skoro vždy na druhé, Banga na vlastní

Žádné srovnání ale podle Fischera nemůže být vzdálenější: Tomáš Ortel a jeho kapela útočí písněmi skoro vždycky na druhé, na jiné, na odlišné kultury i lidi, před nimiž varuje na hranici šíření poplašných zpráv; Gipsy v naprosté většině své tvorby šije do vlastních, do romských řad. Dělá to nemilosrdně, až bezohledně, protože jinak to nejde.

„Myslím, že Romům tímhle způsobem mohu ukázat, jací jsou, spíše než když o tom budu psát do novin.

A tak je naštvat, aby změnili stereotypy svého chování, aby vzali svůj život do vlastních rukou,“ připomíná Fischer Bangova slova, která pronesl na začátku své strmé dráhy.

Vulgární píseň s výchovným podtextem

Dokonce i tak vulgární píseň, jakou je Mrdám tě, má podle Fischera výchovný podtext. „Je to ostré rapperské spílání lidem, kteří se ukájejí bulvárně nabízenými ženskými těly, ale i ženám, které se prodávají.

Opovržení je to kruté a drsné, nebere si servítky: ‚Seš děvka a všichni to vědí‘ je jedna z nejslušnějších pasáží skladby,“ píše Fischer.

Banga podle něj splňuje roli pozitivního vzoru už dlouho. Nejdříve tím strhával pozornost Romů, kteří snad silněji než většinová společnost touží po chvilce slávy a Gipsy jim tento sen splňoval. Později Romy trochu štval: svým až sebemrskačským důrazem na vinu romské populace za vlastní životní neutěšenou situaci.

Fischer dále píše, že Radek Banga není sociolog ani filozof, nepřednáší ani nepíše blogy jako jeho bratr – ale zpívá. Jakkoliv některé rapové výkřiky asi ne náhodou připomínají přednášky Martina Luthera Kinga o rovnosti mezi rasami a lidmi vůbec, Gipsy žije hudbou. Všechno, co dělá, má hudební umělecký náboj, který v jakési intelektuální příkladné osvětě samozřejmě velmi často míří na základní city, jakými jsou nenávist a láska.

Závěrem Fischer píše, že díky Bangovi se dnes můžeme leccos naučit nejen o Ortelovi a profesionálním šíření nenávisti a strachu, ale především sami o sobě: „O alibistické toleranci i o slabošském mlčení většiny, které má zejména v Česku dlouhou a ostudnou tradici,“ dodává Fischer.