Máte v názvu školy profesora Matějčka. Jeho jméno se nyní objevilo v médiích v diskusích o tom, zda dvouleté děti pouštět do mateřských škol, nebo je nechávat co nejdéle doma s matkou... Odpůrci školkové péče podporují svůj negativní postoj Matějčkovou studií o psychické deprivaci (ta se týkala dětí umístěných v dlouhodobé ústavní péči v době komunismu). Jak to vnímáte vy? 

Nic není černobílé. Záleží na mnoha dalších okolnostech. Například někdy dostane dvouleté dítě za celý den od své „nedbalé“ matky podstatně méně podnětů než dítě, které je čtyři hodiny denně v odborné péči pedagogů a potom v podnětném prostředí rodiny. Z tohoto pohledu bych o psychické deprivaci nepřemýšlela.

Takže několik hodin denně bez matky nemůže poškodit dvouleté dítě? 

Jsem přesvědčená, že ne. Moje přesvědčení pramení z osobní zkušenosti. Sama jsem chodila do jeslí před druhým rokem života a myslím, že mě to vůbec nepoškodilo. Stejně tak obě moje dcery chodily do jeslí od necelých dvou let. Záleží vždy na konkrétním případě a na zařízení, do kterého jsou děti posílány.

Mají mít rodiče garanci místa ve školkách pro dvouleté děti, pokud ho potřebují? 

Souhlasím s tím, že rodiče mají mít garanci místa ve školkách pro dvouleté děti, pokud ho potřebují nebo ho chtějí.

V České republice prý ubývá základních škol pro žáky se specifickými poruchami učení, jako je například ta vaše. Co může být důsledkem? 

Obor speciální pedagogiky měl a zatím ještě má v našem státě vysokou úroveň, a pokud zanikají i výborné speciální školy, tak jsou a budou o mnohé ochuzeni žáci i rodiče. A to i v běžných základních školách a v konečném důsledku i v celé společnosti.

Co by se stalo, kdyby v Ústeckém kraji vaše škola nebyla?

Chce se mi odpovědět, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůř, a také že Ústecký kraj by přišel o své „rodinné stříbro“, což věřím, že se nikdy nestane.

Údajně přibývá dětí s ADHD – poruchou pozornosti s hyperaktivitou. Co to se společností a vzděláváním může udělat?

Neznám konkrétní studie o přibývajícím počtu dětí s ADHD, ale je dobré si uvědomit, že na jednu stranu se zdokonaluje a zpřesňuje diagnostika, na stranu druhou máme stále rychlejší životní styl, mnohdy velmi nezdravý a často zatížené životní prostředí.

Zvyšující se počet dětí s ADHD ve vzdělávacím systému přináší vyšší nároky na kvalifikaci pedagogů, roste potřeba asistentů pedagoga, jsou vyšší nároky na prostory a finance: Vzdělávají-li se ve třídě například tři až čtyři děti s ADHD, popřípadě s dalším postižením, musí mít třída menší počet žáků.

Co říkáte na častá prohlášení, že náš vzdělávací systém je zkostnatělý, nemotivuje děti, chybí možnost rozhodovat se, jak své dítě vzdělávat a podobně. Jaké hlavní vady českého školského systému vidíte? 

Domnívám se, že tato slova jsou zbytečná. Dobrý učitel si vždy našel a najde dobré řešení a ten druhý bude stále volat po změně systému. Největší vady vidím právě v častém vynucování změn, které nejsou promyšlené a v souladu s perspektivou více let.

Před pár dny se objevily plamenné diskuse kolem domácích úkolů – ministerstvo tvrdí, že jsou povinné, advokátka Zuzana Candigliota oponuje, že ministerstvo lže a úkoly jsou dobrovolné. Že je to spíš ukázka neschopných učitelů, zásah do soukromého života dítěte a jeho volného času s rodičem, že plošné domácí úkoly jsou neefektivní – zejména u nadaných žáků... Jaký přístup máte vy?

Zásadně s touto úvahou nesouhlasím. Pokud děti mají obtíže při učení, je velmi rozumné rozdělit jejich práci na několik částí. Kdyby mohla být škola organizována dvoufázově, bylo by to optimální, ale vzhledem k tomu, že školní vyučování probíhá první část dne, je velmi přínosné, aby si děti odpoledne zopakovaly to, co se ráno učily, a učivo se upevnilo.

Odpolední činnost, tedy zpracovávání domácích úkolů, je velmi přínosné i pro nadané žáky – vzhledem k tomu, že se učí odpovědnosti, přijímat povinnosti a připravují se na budoucí zvládání pracovního procesu. Navíc při společné práci s rodiči se velmi rozvíjí citová výchova.