Na paškál si bere Tibi zejména Merkelovou hojně používaný slogan „Wir schaffen das“ (My to zvládneme, pozn. redakce), který se stal symbolem její přistěhovalecké politiky otevřených dveří. „Jde jen o prázdný slogan, který nezahrnuje žádný dlouhodobý plán. Ten samotný slogan může být špatný i dobrý. Nicméně kancléřka se měla za poslední měsíc poučit. Po sérii teroristických útoků přerušila dovolenou a co na tiskové konferenci sdělila? Opět jen ‚Wir schaffen das‘. Málem jsem spadl ze židle. Ptal jsem se sám sebe, v jaké zemi to žiju?“ podivuje se Tibi.

Merkelová si podle Tibiho měla uvědomit, že na světě se pohybuje v současné době více než pětašedesát milionů lidí bez domova a všem pomoci prostě nelze. „Jsem ochoten akceptovat dav či tři miliony, ale nemohu přece pomoci všem. To prostě není možné. Není podle mě namístě tady hovořit o morálce. O tom přece politika není. Merkelová nedokázala rozpoznat problém. Její tolikrát opakovaný slogan prostě nenabízí žádné řešení,“ je přesvědčen Bassam Tibi, který přišel do Německa v roce 1960, kdy mu bylo osmnáct let.

Podle Tibiho do Německa ze Sýrie přichází dva druhy lidí. „Před několika dny jsem se setkal asi s deseti Syřany. Byli skvělí. Chodí do školy a chtějí se uplatnit na pracovním trhu. Kladl jsem jim na srdce, že pro ně vzdělání musí být vždy na prvním místě. Také jsem jim říkal, že potom k nim budou Němci velmi přátelští. Ale setkal jsem se i se členy Muslimského bratrstva. Říkal jsem jim, že by měli být Německu vděční. Oni ale tvrdí, že Německo patří Alláhu. To není tolerantní islám, který jsem v mládí poznal v Damašku. Bohužel ne všichni Syřané v Německu jsou dobří a někteří hodlají porušovat ústavu.“

Celý text v angličtině je ZDE.

„Mnoho uprchlíků přitom do Evropy jede s cílem usadit se hlavně v Německu. Byl jsem v březnu v Káhiře a i tamější žebráci době vědí, na co mají nárok coby uprchlíci v Německu. Moje druhá vlast nabízí mnoho. Můžete sem přijet bez platných dokladů a můžete zde požádat o azyl. I když jej nedostanete, tak vás tady trpí. Dostanete sociální dávky a můžete tady zůstat. To žádná jiná země na světě nedělá. Jak dlouho v tom může Německo pokračovat? Jak dlouho bude trvat, než vše vyústí v sociální konflikty? Já i moji přátelé z řad migrantů máme velké obavy.“

„Velcí židovští autoři Helmuth Plessner a můj učitel z Frankfurtu Adorno shodně označují Němce za národ náchylný k extrémům. Podívejte se třeba na Horsta Mahlera. Nejprve působil v RAF (krajně levicová skupina), ale nakonec skončil v NPD, což byla zase krajně pravicová strana,“ argumentuje Tibi a vyjadřuje také své obavy z existence tzv. paralelní společnosti. „Přímo v Berlíně existují čtvrti obývané např. Libanonci. Kvete zde prodej drog a prostituce. Dokonce ani berlínská policie si sem netroufá jezdit!“

Německé úřady se podle Tibiho v ničem nepoučily. „Moje zkušenosti z poslední doby mi ukázaly, že mnoho Syřanů, kteří nyní přicházejí do Německa, hodlá respektovat ústavu a integrovat se do společnosti. Chtějí se přizpůsobit a dosáhnout nějakého vzdělání. Nicméně jsou mezi nimi také islamisté, kteří zde chtějí prosadit radikální systém. Musíme se konečně naučit mezi nimi rozlišovat. Cizinci a uprchlíci neexistují. Mezi uprchlíky prostě jsou zločinci. A také jsou mezi nimi lidé, kteří si zaslouží pomoci.“