Jednalo se o staré a nemocné, ženy a děti. Jako Den národní památky Romů je připomínán právě 3. srpen.

Byla to druhá největší hromadná poprava československých občanů za války po usmrcení 3792 židovských mužů, žen a dětí z tzv. českého (či terezínského) rodinného tábora v noci z 8. na 9. března 1944.

V genocidních mašinériích nacistického Německa zahynulo za druhé světové války celkem téměř 90 procent českých a moravských Romů. Z asi 6500 protektorátních Romů jich 4870 odjelo transporty do vyhlazovacího tábora v Osvětimi, vrátilo se jich jen 583. Pro srovnání: nacisté zahubili také asi 90 procent protektorátních Židů, z asi 81.000 deportovaných jich přežilo na 10.500.

Už na základě nacistických Norimberských zákonů bylo ve 30. letech v Německu stanoveno, že rasovým nepřítelem číslo jedna jsou Židé a za nepřítele číslo dvě byli stanoveni „cikáni a cikánští míšenci“. V hitlerovském Německu i v zemích pod nadvládou Třetí říše byli tedy Romové perzekvování a deportováni do různých druhů táborů. Čeští a moravští Romové byli soustřeďování v kárně-pracovních táborech v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu na Blanensku, které byly otevřeny v srpnu 1940 (v březnu 1942 byly přejmenovány na sběrné).

První protiromský výnos, zakazující především kočování, vyhlásila protektorátní vláda již koncem března 1939. „Cikáni, cikánští míšenci a osoby žijící po cikánsku“ začali být evidováni. Do roku 1942 ale tvořili Romové v různých táborech pouze deset nebo 15 procent internovaných, zlom nastal až v červnu 1942, kdy protektorátní policie přijala nařízení o potírání tzv. cikánského zlořádu. To zahájilo rasový postup proti Romům a romským míšencům. Do evidence se dostalo na 6500 lidí, v srpnu 1942 byly tábory v Letech a Kunštátu změněny na cikánské tábory.

Tzv. konečné řešení cikánské otázky pak přinesl rozkaz šéfa SS Heinricha Himmlera z 16. prosince 1942 o deportaci Romů do Osvětimi, kde je většinou čekala smrt.

Z protektorátu do Osvětimi odvezly transporty celkem od března 1943 do ledna 1944 4870 Romů, po válce se jich do vlasti vrátilo 583. Vůbec první Romové byli do Osvětimi transportováni již v roce 1941. Koncem roku 1943 vznikl v nedaleké Březince takzvaný rodinný tábor pro Romy, kam nacisté sváželi Romy ze 14 zemí. Lidé tam umírali na nemoci a hladem, v táboře rovněž provozoval své pseudovědecké pokusy Josef Mengele, který vykonával funkci lékaře a za průzkum rasové příslušnosti Romů obdržel válečný kříž.

Takzvaný cikánský tábor "B II e" v Osvětimi II.-Březince tvořilo 32 dřevěných budov na ploše 150 krát 170 metrů. V budovách pro 300 až 400 lidí se jich tísnilo až 1200. Na rozdíl od jiných koncentračních táborů nebyli Romové zařazováni do pracovních komand mimo tábor a rodiny také žily jako například v židovském rodinném táboře pohromadě. Celkem bylo v „cikánském táboře“ evidováno přes 20.000 osob, vedle českých a moravských převážně němečtí, rakouští a polští Romové. Menší skupiny pocházely z Francie, Holandska, Belgie a z dalších zemí.

Na okupovaných územích Sovětského svazu se Romové stali oběťmi řádění komand Einsatzgruppen, v Srbsku se na vyhlazování výrazně podílela německá armáda, v Chorvatsku zase ustašovci (zejména masakr Romů v koncentračním táboře Jasenovac).

Komplex vyhlazovacích táborů Osvětim se stal symbolem vyvraždění šesti milionů Židů během druhé světové války. Jen v Osvětimi bylo zmařeno na 1,2 milionu životů, většinou židovských. K vězňům osvětimského tábora patřilo také na 50.000 československých občanů – Židů, politických vězňů a Romů, z nichž přežilo asi 6000.