Úvaha podle něj musí začít od toho, že si přiznáme, že veřejnoprávní média nejsou jakýmsi Národním divadlem, na které si všichni dobrovolně skládáme. „Média veřejné služby nevznikla ‚odspoda‘, z vůle lidí, kteří se na ně začali skládat. Vznikla – překvapivě rozumným – rozhodnutím zákonodárců, kteří lidem zákonem uložili, že se na tuhle službu budou skládat,“ vysvětluje profesor.

Proto si myslí, že vývoj, zejména technologické změny, nakonec stejně povedou k tomu, že vznikne nějaká podoba financování médií přímo ze státního rozpočtu. „Nebál bych se tolik změny. Jde jen o to, jak by vypadal zákon, který bude ekonomické fungování médií veřejné služby upravovat. Pokud v něm bude jasný výpočet, problém to nebude,“ myslí si.

Nejednalo by se podle něj o „ekonomické zestátnění“. Klíčové by bylo, aby byly minimalizovány svévolné zásahy vládnoucí mocenské garnitury.

Veřejná znamená společná

Argumentem je pro Jiráka i to, že veřejnoprávní televize by měla být skutečně veřejnou. „Když něco má být službou veřejnosti, především musí existovat ona veřejnost. Veřejnost vzniká tím, že lidé mají něco společného,“ zdůrazňuje.

V situaci, kdy komerční média veřejnost zcela cíleně fragmentují na cílové skupiny, by úlohou veřejnoprávních médií mělo být společnost naopak integrovat. V tom případě je otázkou, proč má existovat speciální kanál pro děti nebo pro fanoušky sportu.