Michael Žantovský v úvodu začal připomínkou roku 1989, kdy spolu s Václavem Havlem jako jeho poradce přišel na Pražský hrad. Odpovídal na otázku děkana brněnské Fakulty sociálních studií Břetislava Dančáka, který debatu moderoval a který od Žantovského chtěl slyšet, co v působení první politické garnitury považuje za úspěch a co se jí nepovedlo. „Rok 1989 znamenal příchod amatérů do politiky, žádná náhradní generace politiků tady nebyla a prvek idealismu byl nepopiratelný. Měli jsme představu, že se v této zemi musí zase dát žít, že lidé budou mít svou identitu a práva a budou o otázkách společenství rozhodovat společně a v diskusi. A v tom ohledu jsem dodnes přesvědčen, že se mnohé podařilo – Česká republika je demokratická země, probíhá zde demokratická debata, i když o její kulturnosti někdy lze pochybovat. A je to i země, která si i navenek vytvořila zahraniční politiku opírající se o naši sounáležitost s Evropou a se západní civilizací. To, co se podařilo méně, je dodnes otevřená problematika vyrovnání se s minulostí. Stále není všeobecný konsensus, co představovala komunistická éra, co znamenaly její omyly a její zločiny. Toho, že se nepodařilo potrestat řady komunistických zločinů, ale já osobně lituji, ale nevidím to jako něco, co bylo tehdy reálné,“ vzpomněl Michael Žantovský na dobu, kdy vstupoval do politiky. Nepovedlo se podle něj také to, nač narážel už v prvním novoročním projevu Václav Havel, když říkal, že jedním ze základních úkolů je postavení vztahů mezi českým a slovenským národem na úroveň opravdové a autentické federace. „O to se Václav Havel pokoušel, ale neúspěšně a debata o těchto otázkách se vyvíjela směrem k rozdělení Československa. Z dlouhodobého hlediska - zejména když se člověk pohybuje ve sféře zahraniční politky – si nelze nevšimnout, že váha naší země a její role se tím oslabila. Je to něco, čehož my, co jsme u toho byli, budeme do smrti litovat,“ řekl Michael Žantovský.

Vstup do NATO byl naléhavý lobbystický úkol

Břetislav Dančák pak debatu nasměroval k dějům, které se týkaly rozšíření NATO a našeho vstupu do aliance. V době rozhodování o rozšíření NATO Žantovský působil v USA jako velvyslanec, při ratifikaci vstupní smlouvy byl senátorem. „Toto téma mě provázelo od začátku působení v politice. Na počátku se přemýšlelo o tom, že se bezpečnostní a vojenské struktury přežily a že by se mělo přemýšlet o rozpuštění nejen Varšavské smlouvy, ale i NATO. Postupně se ale atmosféra začala měnit, jednak zde byl pokus o puč v SSSR v roce 1991, který ukázal, že zde stále jsou síly, které si přejí návrat studené války. Stejně důležitým momentem byla válka v bývalé Jugoslávii, kde se ukázalo, že samotné evropské struktury nejsou schopny něčemu takovému zabránit. Zpočátku se za prezidenta Clintona USA k rozšíření aliance stavěly chladně a pro nás to byl velmi naléhavý lobbystický úkol a vyžadovalo si to koordinaci spolupráce s Polskem a Maďarskem. Nakonec Clinton přijel do Prahy, a nejen že zahrál na saxofon v jazzovém klubu Reduta, ale oznámil i záměr rozšířit Severoatlantickou alianci,“ řekl exdiplomat Žantovský. Vstupu pak podle něj předcházely diskuse a někteří politici aktivně vystupovali proti vstupu do NATO, v Senátu to byl Jan Kavan, který pak paradoxně jako minstr zahraničí podepisoval smlouvu o přistoupení České republiky k Washingtonské smlouvě a vstupu do NATO.

Český diplomatický konsensus se změnil

Michael Žantovský se také vyjádřil k současnému výkonu české diplomacie. „Chodil jsem do škol, kde nás učili, že historie je produktem neosobních sil, které vytvářejí dějinný pohyb. To jednak odporuje mému přesvědčení, ale i osobní zkušenosti. V politice se opakovaně setkáváme s tím, že vývoj může jít různými směry a velmi přitom záleží na tom, jací lidé o něm rozhodují,“ uvedl Michael Žantovský. Pokud jde o současný výkon české diplomacie, řekl, že v raných 90. letech se vytvořil určitý konsensus, kam má tato země směřovat, jaké principy má bránit, se kterýmu zeměmi je ochotná se spojovat a co za to je ochotna obětovat a tento konsensus vydržel navzdory střídání vlád poměrně dlouho. V poslední době se ale mění v souvislosti s událostmi na Ukrajině, naším vztahem k Rusku, řešením uprchlické krize nebo názory na důležitost a motivace našeho vztahu k Číně, a dnes už nelze mluvit o tom, že je stejný jako v 90. letech. „To není dobré už proto, že zde není konsensus napříč strukturami ministerstva zahraničí, vlády a prezidenta republiky. Je to vidět například i na aféře kolem vydání pana Fajáda, kdy každá z institucí říkala něco jiného, a to z pohledu lidí zvenčí vyvolává otázky, kdo tady vlastně dělá zahraniční politiku země,“ řekl v Brně Žantovský.

Ideologie v Číně je na tom jako v SSSR kolem roku 1989

Žantovský pak odpovídal na dotaz týkající se jeho pohledu na nadcházející návštěvu čínského prezidenta a také na to, že v parlamentu proběhl seminář Zkušenosti pro řízení a rozvoj státu, kde jako hlavní řečník vystoupil profesor stranické školy ústředního výboru Komunistické strany Číny. „Byli jsme o tom poslední dny nuceni přemýšlet, vznikají různé iniciativy a petice a my jako knihovna nestojíme mimo společenské dění, 10. března jsme vyvěsili, tak jako řada jiných institucí, tibetskou vlajku. Když jsem se ale setkal s myšlenkou protestu proti návštěvě čínského prezidenta, jako diplomatovi mi to nepřipadalo vhodné. Vím, že čínský prezident navštěvuje řadu zemí, Čína je součástí systému mezinárodních vztahů a není nic zavrženíhodného na tom, když se její představitelé vypraví do Evropy. Je samozřejmě otázkou, za jakých okolností a s jakou agendou. Domnívám se, že zahraniční politika, která se opírá o úctu k lidským právům, je správná a není ani nesprávné při mezinárodních setkáních to představitelům států, kde se lidská práva nedodržují, připomínat,“ řekl Michael Žantovský s odkazem na Helsinskou konferenci z roku 1975, která pomohla lidským právům v řadě zemí. „Neměli bychom tento princip opouštět jen proto, že když o tom budeme mlčet, dostaneme o pár miliard dolarů investic více. O tom ostatně nejsem přesvědčen, když jsem byl šest let v Británii, kam opakovaně jezdil dalajláma a britsko-čínské ekonomické vztahy se úspěšně rozvíjely. Pokud jde o seminář, který proběhl ve Sněmovně, nepohoršuje mě, když čínský představitel přijede vyprávět o zkušenostech s vládním systémem v Číně. Současně bych si ale představoval, že bychom neměli být tak přeskromní a že bychom měli také našim čínským návštěvníkům říkat, jak organizujeme společnost my, jaké výhody to má, proč to považujeme za správné a proč si myslíme, že lidská práva, která uznáváme, by měl mít každý člověk na světě,“ je přesvědčen Michael Žantovský.

Vyjadřoval se po dotazu také k tomu, jak reagují představitelé států, které jsou z hlediska lidských práv problematické. „Jejich reakce se dají rozdělit do tří kategorií. Někteří se domnívají, že lidská práva univerzální neexistují a jsou jen kulturním produktem evropské civilizace a v jiných kulturách nemají místo. Druhou kategorii tvoří ti, kdo říkají, že lidská práva jsou důležitá, ale ta která společnost ještě na ně není připravená, což je argument, který nelze úplně odmítnout, někdy je ale použit jen jako záminka. A pak jsou pragmatičtí cynici, kteří se s vámi v televizním studiu budou hádat, ale cestou z televize řeknou, že máte pravdu. Pokud jde o to, čemu věří čínští představitelé, jejich ideologické cítění odpovídá ideologickému cítění v Československu nebo Sovětském svazu kolem roku 1989. Jejich jednání odpovídá mocenským důvodům a snaze o udržení kontinuity země, ne přesvědčení, že Marx měl pravdu a Lenin byl úžasný,“ řekl Michael Žantovský.

• Další reportáže ČTĚTE ZDE