Kauza Babišovy firmy Čapí hnízdo národu znovu ukázala, k čemu vlastně využíváme evropské dotace. Měly by představovat impulz pro další rozvoj naší ekonomiky, ale realita je jiná. Znovu jsme se mohli přesvědčit, že evropské peníze jsou v Česku vnímány především jako zdroj osobního obohacení. Pohříchu to navíc nikoho netrápí. Na čerpání dotací by mělo dohlížet ministerstvo financí, jenže to se stará toliko o formální náležitosti žádostí o dotace, aniž zkoumá jejich podstatu. Toto ministerstvo dnes vede majitel Čapího hnízda, ministr financí a vicepremiér Andrej Babiš (ANO).  

„Opět zde máme korupcí silně zavánějící kauzu, jež ohrožuje stabilitu vlády. Kauza Čapí hnízdo poskytla nepěkný obrázek nejen o způsobu využívání evropských dotací, ale i o fungování českých veřejných institucí. Česko jako firma s nejasnými vlastníky, čerpající veřejné prostředky – bohužel asi nic nevystihuje fungování českého státu lépe. Pohled na evropské dotace jako na zdroj čerpání, nikoli jako na zdroj investic pro budoucí rozvoj země též není nijak povzbudivý. Neexistující kontrola oprávněnosti poskytování veřejných prostředků ostře kontrastuje s někdy až obsesivním bazírováním na dodržení formálních detailů při jejich poskytování,“ píše politoložka.

Náladu autorce nezlepšilo ani klopotné schválení zákona o veřejných zakázkách, protože poslanci do zákona propašovali „zlepšováky“, které ve skutečnosti rozšiřují prostor pro korupci. Stejně zle to vypadá i se zákonem o registru smluv. Spor o něj symbolizují stesky Budvaru, že díky zákonu v podstatě ztratí schopnost konkurovat na trhu protihráčům. Pokud tyto nářky zákonodárci vyslyší, zákon se stane takřka bezzubým. A co tu máme dál v tolik propíraném boji s korupcí? Tak například novelu zákona o střetu zájmů z dílny poslance Jana Chvojky (ČSSD). Ten sice podle Dvořákové míří správným směrem, ale neřeší jednu zásadní věc. Nedosáhne na kmotry v pozadí. Přitom právě oni uplatňují svůj vliv při rozdělování peněz z dotací a státních zakázek.

Celý komentář naleznete zde.

O tom, že se poslanci nijak zvlášť nesnaží zprůhlednit české finanční prostředí, svědčí podle Dvořákové nakonec i fakt, že se sněmovna dosud nezabývala ambiciózním zákonem o financování politických stran z dílny ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera (ČSSD). K čemu je českým občanům dobré, že máme ambiciózní návrh zákona, když tento zákon odpočívá ve sněmovně?