O volbách 1998 se říká, že představovaly konec éry devadesátých let. Při pohledu na volební výsledky to tak úplně nevypadá. Pravicová většina, v předcházejících volbách o jeden hlas ztracená, byla znovu utvořena. ODS, lidovci a Unie svobody měli dohromady 102 hlasů.

Přesto však tyto volby byly koncem devadesátých let- právě proto, že navzdory většině tato koalice nevznikla. Důvodem nebyla změna voličských preferencí, ale rozpad dosavadní koalice Klausových tržních pravičáků, Luxových sebevědomých lidovců a nějaké strany pravicových liberálů. Právě toto spojenectví určovalo českou politiku devadesátých let. A příběh voleb 1998 je příběhem jeho rozpadu.

Ledacos nasvědčuje už fakt, že se jednalo o volby předčasné- vůbec poprvé v historii našeho parlamentarismu.

Druhá vláda Václava Klause vznikla po volbách v červnu 1996 jako menšinová a k její důvěře museli opustil sněmovnu poslanci ČSSD. A lídr opozice Miloš Zeman jí rozhodně nenechal nic zadarmo.

Václav Klaus sázel na to, že se v průběhu volebního období část opozičních poslanců rozhádá se svými stranami a těsný poměr se překlopí ve prospěch pravice. Tento předpoklad se do jisté míry naplnil, pár měsíců po volbách opustili ČSSD poslanci Josef Wagner a Tomáš Teplík a založili tak bohatou tradici sněmovních přeběhlíků.

Jenže současně se Klausovi začala hádat a rozpadat vládní koalice. Předsedové lidovců a ODA Josef Lux a Jan Kalvoda byli výrazně odvážnější už ve svých požadavcích při vzniku vlády a postupem času se zejména u lidoveckého lídra sebevědomí zvyšovalo ještě více.

Hned během prvního podzimu nové vlády se Lux výrazně „utrhl“, když nejprve v senátních volbách otevřeně spolupracoval s opoziční ČSSD (jinak by se Petr Pithart nikdy nestal prvním předsedou horní komory) a pak při stávce železničářů zcela ignoroval svého šéfa a choval se jako alternativní premiér.

Celý rok 1997 pak probíhal v handrkování koaličních partnerů, které komik Miloslav Šimek v tehdy populárním pořadu S politiky netančím komentoval pobaveným „koalice se sama sobě stává opozicí“. Běžně se stávalo, že po skončení jednání vlády pořádali Klaus a Lux separátní tiskové konference, a jejich referování o průběhu zasedání se navzájem výrazně lišilo.

Na jaře 1997 z Luxových úst zazněla slova: „Zlatá doba předsedy ODS minula a nastala doba poklausovská“.

Do toho přišly ekonomické problémy a vláda přijala řešení známé jako „Klausovy balíčky“. Tím se kredit předsedy vlády opět propadl, i když oba klíčoví ekonomičtí ministři Ivan Kočárník a Vladimír Dlouhý z vlády odešli. Ještě předtím vicepremiér Lux vystupoval s jejich ostrou kritikou, která se začínala blížit pozici lídra opozice Miloše Zemana.

A čím dál častěji se ozýval i prezident Havel, který doposud Klausovu vládu podporoval. V roce 1997 po přečkání těžké nemoci (v novoročním projevu naznačil, že ji vnímá jako určité znamení) a druhém sňatku s Dagmar Veškrnovou však začal mnohem intenzivněji než doposud komentovat domácí politiku a kritizovat vládu. Blízkého spojence našel v Michaelu Žantovském, novém předsedovi ODA (před lety byl Havlovým hlavním politickým poradcem) a rovněž v ministru vnitra Janu Rumlovi, jednomu z hlavních Klausových oponentů v ODS.

Právě tehdy Václav Havel použil svůj slavný termín, že v zemi je „blbá nálada“. A v pořadu Hovory z Lán 25. května 1997 odpálil bombu. Nechce prý asistovat u „kosmetických změn“, nejčistším řešením by podle prezidenta byla demise celé vlády.

V létě koaliční spory utlumily katastrofální povodně na Moravě, ovšem do podzimu Lux vstupoval se slovy, že pokud vláda nezvládne řešit problémy země, tak bude muset přijít jiná vláda.

Pak se Klausovi začali bouřit i spolustraníci. Jako první proti němu vystoupil jeho tradiční kritik Josef Zieleniec, který v říjnu odešel z vlády. Následoval jej ministr vnitra Jan Ruml, který předtím podával cvičnou demisi už na jaře.

V listopadu se pak rozehrály události, kterým Klaus později začne říkat „Sarajevský atentát“, zatímco jiní je budou nazývat „švýcarské konto ODS“.

V situaci, kdy se proti Klausovi stavělo stále více spolustraníků, se v médiích objevily informace, že 7,5 milionu, které v účetnictví ODS byly vedeny jako dary pánů Lájose Bácse a Radjiva M. Sinhy z ostrova Mauricius (první byl už mnoho let mrtvý, druhý o České republice, natož o ODS v životě neslyšel) představovalo úplatek za privatizaci Třineckých železáren společností Moravia Steel, ve které figuroval bývalý tenisový reprezentant Milan Šrejbr.

Aféra ještě narostla informací (nikdy později nepotvrzenou, ale v danou chvíli mimořádně výbušnou), že strana měla mít tajné konto ve Švýcarsku. Do jejího šíření se rovněž zapojil Josef Zielenec.

Na konci listopadu, když premiér Klaus odletěl na setkání evropských premiérů do Sarajeva, vystoupil místopředseda ODS a ministr financí Ivan Pilip spolu s Janem Rumlem na tiskové konferenci. V ní vyzvali Václava Klause k odstoupení z čela strany i vlády.

Několik minut poté oznámili lidovci, že odcházejí z vlády a večer téhož dne je následovala ODA.

Václav Klaus po urychleném návratu ze Sarajeva neměl jinou možnost, než podat prezidentovi demisi vlády. Ale časová synchronizace výstupů Ivana Pilipa, Josefa Luxe a vedení ODA byla podle něj jasným důkazem, že akce byla koordinována.