Papež ve svých slovech potvrdil, že se setkal s premiérem Gentilonim, ale nehovořil s ním na toto téma. „(Setkání) proběhlo ještě před tímto problémem, který se objevil o několik týdnů, skoro měsíc, později. Došlo k němu tedy před tímto problémem,“ objasnil papež.

„Cítím povinnost vyjádřit vděčnost Itálii a Řecku, neboť otevřely srdce migrantům. Avšak otevřít srdce nestačí. Problémem migrantů je nejprve otevření srdce, vždycky. Existuje také Boží příkaz přijímat je, ‚protože jsi byl otrokem, migrantem v Egyptě‘ – to říká Bible. Vlády však musejí tento problém řešit za pomoci ctnosti, jež je vládě vlastní, a tou je moudrost,“ poznamenal dále papež a sdělil také, co to znamená.

„Za prvé: kolik je míst? Za druhé: nejenom přijímat, ale integrovat. Viděl jsem tady v Itálii krásné příklady integrace. Když jsem byl na Univerzitě Roma Tre, kladli mi otázky čtyři studenti. Poslední, která kladla otázku, mi byla povědomá, když jsem spatřil její tvář. Ano, byla to jedna z těch, kteří rok předtím letěli se mnou v letadle z ostrova Lesbos. Naučila se jazyk, a poněvadž studovala biologii ve svojí vlasti, udělala si rozdílové zkoušky a ve studiu pokračovala. Naučila se jazyk... tomu se říká integrace,“ řekl jasně papež.

Během jiné cesty, když se vracel ze Švédska, vzpomněl nyní papež, podle něj země moudře uvedla: „Počet je stanoven a víc není možné, protože je tu nebezpečí neintegrace,“ sdělil papež. 

„Za třetí: je tu humanitární problém. Uvědomuje si lidstvo tamní lágry v poušti? Viděl jsem fotografie... jsou tam vyděrači,“ dodala dále hlava římskokatolické církve v souvislosti s tím, že migranti zůstávající v Libyi jsou nuceni žít ve velice strastiplných a nelidských podmínkách.

„A poslední věc, kterou chci říci, se týká především Afriky. V našem kolektivním podvědomí je jakési motto, princip: ‚Afriku je třeba vytěžit‘. Dnes v Cartageně jsme viděli příklad tohoto vytěžení, v tomto případě lidského. Jeden předseda vlády k tomu poznamenal jednu hezkou pravdu: ‚Ti, co utíkají před válkou, to je jiný problém; ale množství těch, co utíká před hladem? Investujme tedy tam, aby rostli.‘ V kolektivním podvědomí je však zapsáno, že kdykoli rozvinuté země jdou do Afriky, pak proto, aby ji vytěžily. A toto musíme zvrátit: Afrika je přítelkyně a je třeba jí pomoci růst. Další problémy válek potom spadají jinam,“ uzavřel papež.