Úvodem Lioliasová shrnula, v čem je české školství dobré a kde naopak vidí největší přetrvávající problémy. „Určitě musíme říct, že v českém školství pracuje spousta srdcařů. To je věc, za kterou ho stojí pochválit. Za náklady, které do školství dáváme, je to opravdu skvělý výsledek. A když vezmu nějakou praktickou věc, tak to jsou určitě změny ve výuce, které proběhly na prvním stupni. Tam už proběhla určitá hlubší reforma, druhý stupeň na ni zatím stále čeká. A když se zastavím u těch problémů, tak pořád v českém vzdělávání platí, že se velmi soustředíme na to, jestli žák umí vyjmenovaná slova, nebo různá data, ale problémem je duševní zdraví – pokud se u dětí nevypořádáme s duševní pohodou, nemají šanci tu výuku dokonale vstřebat. Samozřejmě je problém, pokud se žák bojí do školy, má sociální fobii a podobně. A další problém, který bych také ráda zmínila, je kyberšikana, která je v poslední době aktuální,“ zmínila Lioliasová.

Dalším tématem bylo kritické myšlení, a to jak ho učit. „Kritické myšlení je určitě věc, bez které se dnešní společnost prakticky neobejde. Schopnost kriticky přistupovat k informacím, umět si samostatně utvořit názor a třeba právě v dnešní době se ukazuje, že je to nesmírně důležité. A jak ho učit? Tak rozhodně ne frontálně, to znamená učitel stojí před celou třídou a snaží se žákům něco vysvětlit. Kritické myšlení je téma, které vlastně současní učitelé většinou neumějí učit, protože je to nikdo neučil. Vyrostli v postkomunistické zemi a nikdo jim tedy neříkal jak toto téma učit. A aby ho mohli probírat s žáky, tak určitě je k tomu potřeba si dohledat nějaké vzdělávací zdroje, vysvětlovat toto téma formou příkladů. Je to prostor pro diskusi s žáky a samozřejmě s věkem těch dětí to probírat víc a víc,“ poznamenala Lioliasová.

Příkladem takového tématu při výuce kritického myšlení je podle ní v dnešní době například rouškování proti koronaviru. „Žáci si na něm krásně můžou vyzkoušet, jak ty dezinformace posuzovat,“ poznamenala.

Řada pedagogů na školách se blíží důchodovému věku. „V českých školách jsou často učitelé, kteří vyrostli v postkomunistickém Československu. Na pomoc si mohu vzít statistická data, protože v Česku je průměrný věk učitele kolem 47 let. Takže mladí učitelé v českých školách opravdu chybí,“ míní Lioliasová.