Tématem minulého týdne pro všechny, kdo sledují dění v Německu, byla rozhodně státní návštěva tureckého prezidenta Recepa Tayipa Erdogana. Diskutovaná byla dlouho předem a ještě dlouho se o ní bude mluvit. Byla totiž vpravdě přelomová, což si začíná uvědomovat stále více lidí v Německu i Turecku, ať se jim to líbí nebo ne.

Připomínám, že po pokusu o puč v roce 2016 a před letošními prezidentskými a parlamentními volbami i po nich v Turecku probíhá v přímém přenosu proměna v autokratický režim. Rozsáhlé čistky v armádě, justici, veřejné službě. Stovky a tisíce zatčených na základě zákona o boji proti terorismu, systematický útlak národnostních menšin – zejména Kurdů. Zavírání nepohodlných redakcí a televizních stanic i s jejich osazenstvem – doslova, věznění umělců a politiků. Agresivní války vůči převážně Kurdy osídleným územím Sýrie a Iráku. Turecko je daleko vzdáleno obrazu standardní demokratické země.

Už dobré tři neděle před datem 28. září, kdy měl být Erdogan oficiálně přijat jako státní návštěva německého spolkového prezidenta Franka-Waltra Steinmaiera (SPD), se v Německu diskutovalo na všech možných frontách. V publicistickém pořadu „Maischberger“, kde se vždy mluví napříč spektrem o všemožných tématech, převládl názor, že Turecku se musí „pomoci“, aby se vrátilo na cestu těch správných hodnot. Jediným realistou tam byl novinářský matador Günther Wallraff, který tvrdil, že návštěva v Berlíně a procházka po červeném koberci Erdogana posílí a změny budou jedině k horšímu. Jelikož jsem také realistka, vidím to stejně.

V pátek 28. září jsem v Berlíně byla, před hotelem Adlon, kde byl Erdogan ubytován a kde probíhala jednání – a kde shodou okolností Emil Hácha před necelými 80 lety podepsal vznik Protektorátu Čechy a Morava. Z německého tisku jsem věděla, že oblast bude policejně obsazená – ale to, co jsem viděla, jsem přesto nečekala. Policejní kordóny a zátarasy, těžkooděnci v plné zbroji, nekonečné řady policejních aut, obrněné transportéry s radlicemi. Byla totiž hlášena demonstrace „Erdogan Not Welcome“, demonstrace odpůrců Erdogana, organizovaná převážně kurdskými organizacemi a Marxistische Linke, která začínala kousek dál na Potsdamer Platz. Oficiálně byla oblast uzavřená nejen kvůli Erdoganovi, ale prý také kvůli stavebním úpravám v okolí Braniborské brány, kde budou za týden oslavy znovusjednocení Německa. Jakého Německa, to se ptám už dlouho.

Kvůli těmto úpravám nebyla povolena demonstrace, která se měla konat přímo před hotelem Adlon. Nepřiznání porážky ještě neznamená vítězství. A vítězství si připíše jednoznačně Recep Tayip Erdogan. Prošel se po červeném koberci s vojenskými poctami. Jeho odpůrci z řad novinářů nebyli akreditováni pro tiskovou konferenci, demonstrace se konaly tak, aby je neviděl. A to ještě nevíme, jaká pomoc mu byla přislíbena – důvod, proč do Německa vůbec jel. Jak spolková kancléřka Angela Merkelová (CDU), tak spolkový prezident Steinmaier sice vyslovili krotkou kritiku na adresu jeho zacházení s novináři – ve vězení jsou jich dobré svě stovky, ne-li víc – ale v podstatě je odbyl. Steinmaiera dokonce podle serveru Focus on-line pokáral slovy, že „už o tom mluvili a že novináři stíhaní v Turecku jsou vesměs teroristé“.

Symbolů podrobení se Německa agresivnímu hostu bylo několik. Prvním bylo vyvedení novináře Ertrugrula Ylkita ze sálu, kde se konala tisková konference s kancléřkou Merkelovou. Jak napsal 29. září Kölner Stadt-Anzeiger v článku: „Muž vyveden ze sálu během tiskové konference před běžícími kamerami“, spočívalo jeho provinění v tom, že měl na tričku nápis: „Gazetecilere Özgürlük – Svobodu pro novináře v Turecku!“ Na fotografii je muž se skoněnou hlavou, odváděný ochrankou, za kamenného pohledu Merkelové a úsměvu Erdogana. „Nic jsem neudělal,“ řekl poté novinář. Odpověděl také na otázku Zeit online, jak reagovali ostatní novináři a novinářky: „Zklamali mě. Ani jeden kolega se mnou nebyl solidární. Čekal jsem alespoň otázku: Moment, co se to tu děje? Ale nestalo se nic.“

Další události se odehrály v Kolíně nad Rýnem, kde Erdogan v sobotu 29. září slavnostně otevíral největší mešitu v Německu. Mešitu s kapacitou 1 200 věřících bude provozovat spolek Turecko-islámské unie instituce pro náboženství, registrované sdružení (DITIB). Oficiálně jde o organizaci sjednocující turecké islámské náboženské obce. Neoficiálně je to vlivová organizace politického islámu v Německu. Před slavnostním otevřením došlo ke skandálu, který zveřejnil deník Bild. V článku „Skandál při Erdoganově návštěvě v Kolíně – turecká ochranka si hrála na policii“ Frank Schneider informuje o tom, jak muži s „vyboulenými saky a tureckým znakem na knoflících“ rozvinuli pásku „policejní uzávěra – Polizeiabsperrung“, ohrožovali účastníky demonstrace proti Erdoganovi a vyhrožovali německé policii, že „má zakročit, nebo si je – demonstranty – odvedou“.

V mezititulku článku stojí „Neskrývaná hrozba – a neuvěřitelné znevážení německé státní moci! Teprve po půldruhé hodině policie důkladně zasáhla, na základě stále se vyhrocující situace, a konečně vyprázdnila celou ulici a rozpustila protiprávní zasahování ochranky“.

Další skandál souvisel přímo s otevřením mešity a dozvěděla jsme se o něm na facebookové stránce Junge Union Hamburg. Starostka Kolína nad Rýnem Henriette Reker, která se dokonce zasadila o její postavení, nesměla při jejím slavnostním otevření promluvit. Je totiž „jen“ žena. Naivní mladí politici z Junge Union žádají od DITIB, aby „se zcela odpoutala od turecké vlády, chce-li nadále provozovat mešity v Německu“. Asi jako kdyby čeští politici před válkou chtěli, aby se Henlein odpoutal od Hitlera... Podobná stanoviska jen ukazují, v jak nereálném světě se nejen mladí němečtí politici pohybují a jak dokonale nechápou realitu. Můj facebookový přítel Ali Ertan Toprak, představitel Kurdské německé obce a neúnavný kritik Erdogana a politického islámu, vidí celou situaci velmi kriticky a vyjádřil to v komentáři k článku v on-line magazínu Stern.de. Článek nese všeříkající titulek „Skandál, řetěz nestoudností a úspěšný pokus o zneužití situace“. Jsou v něm citována stanoviska různých renomovaných deníků a všem vychází to samé – otevření mešity v Kolíně byla ze strany Erdogana jasná demonstrace moci. Toprak ve svém komentáři na Facebooku říká jasně:

„Nehaňte DITIB!

Je řízena z Ankary. Zdejší představitelé se nemají co hlásit o slovo, kdy to konečně pochopíte? Odloučení od Erdogana by muselo být projednáno s ním samým. (Což on nikdy nepřipustí!) A nikdo uvnitř DITIB nesmí od Erdogana něco požadovat, nemluvě o odporování. Proto musí spolupráce (německého státu) s DITIB na všech úrovních a bezpodmínečně skončit. Jiná možnost v této době neexistuje!“

Dokonce i Sociálně demokratická strana Německa (SPD) žádá po otřesu, kterému byla vystavena německá veřejnost, ústy své političky Lale Akgün, aby DITIB „byla dána pod dohled“.

Ohledně drsné pravdy, které byla vystavena německá veřejnost, cituji ze zmíněného článku odstavec z Nordwest-Zeitung:

„Státní návštěva Recepa Tayipa Erdogana proběhla tak, jak předpovídali její kritici – byl to jeden velký skandál, řetězec nestoudností a úspěšný pokus, jak tureckou menšinu žijící v Německu zneužít pro své cíle. Zodpovědnost leží jednoznačně na straně německé politiky. Směrem dovnitř se utápí v multikulti romantice a appeasementu vůči nepochybně islámským organizacím, jako je DITIB. Navenek se zavazují Merkelová a spol., díky azylovému paktu s Ankarou do závislosti na ní. To, co se událo nakonec, tedy vyvedení novináře z tiskové konference, aby nebyl Erdoganovi na očích, je symbolická korunovace tohoto selhání. Ne, Turecko není žádný ‚přítel a spojenec‘, jak tvrdí ministr hospodářství Altmaier. Je to problematická a v tomto okamžiku nepřátelská země. A tou zůstane, dokud se prezident bude jmenovat Erdogan.“

Dalším skandálem, který se zatím příliš neprezentuje, jsou všudypřítomné „vlčí pozdravy“, symbol Šedých vlků, krajně pravicového uskupení v Turecku i v Německu. Zdvižená ruka tvořící při pozdravu vlčí hlavu. Německo má vskutku problém s pravicovýn extremismem, jen tenhle na rozdíl od zdvižené pravice nevidí... Proč asi? Vlčí pozdrav Erdogana vítal i doprovázel – fotografické dokumentace je na Facebooku dostatek. Reakce zatím nula.

Tím se dostávám k selhání – nejen podle mě – německé levice. Ostře a důsledně proti Erdoganovi vystupují jen někteří politici. V první řadě bývalá předsedkyně frakce Die Linke v Bundestagu Sahra Wagenknecht, která nedávno s bývalým ministrem financí za SPD Oscarem Lafontainem založila novou levicou stranu, která se staví odmítavě k mohutné migrační vlně vyvolané kancléřkou Merkelovou. Výraznou postavou je i poslanec tureckého původu Cem Özdemir, který byl do Bundestagu zvolen za Zelené. Je už dlouho veden na Erdoganově „blacklistu“ a „troufl“ si mu tentokrát při podání ruky udělit lekci o jeho chování vůči opozici. V Bundestagu se ve frakcích strany Zelených, Die Linke a Levé frakce najdou i další kritici Erdogana. Na ulicích to však příliš vidět nebylo.

On-line magazín „taz“ to shrnuje v článku „Ignorance levice“: „Protest proti Erdoganovi v Berlíně a Kolíně byl skromný. Levičáci nechali odpůrce Erdoganova režimu skoro samotné.“ Píšou, že v Kolíně se sešlo na 20 tisíc příznivců Erdogana, kteří nešetřili rabia pozdravy – pozdrav muslimského bratrstva – a vlčími pozdravy.

„To, že nacionalisté se mohli tak široce prezentovat, je velké zklamání. Počet účastníků protidemonstrací zaostal za očekáváním. V Kolíně demonstrovalo asi 2 500 odpůrců Erdogana, v Berlíně kolem 6 000! Kromě levicových aktivistů kurdského nebo tureckého původu, několika skupin Antify a Alevitské obce zajímá zjevně jen málokoho, že autoritářský despota je zdvořile přijímán a davy jeho příznivců ho bouřlivě vítají.“ Článek končí odstavcem shrnujícím rozporuplnost nejen německé levice: „Je silné a důležité znamení, když se v Berlíně shromáždí 25 000 lidí proti AfD nebo když se v Chemnitzu 65 000 lidí zúčastní koncertu proti krajně pravicovým jevům. Problém ale je, že by se sotva konal jakýkoli protest proti Erdoganovi, kdyby ho nesvolaly kurdské, turecké, alevitské a jezídské komunity.“

Mě to na rozdíl od autorů článku nepřekvapuje. Dnešní levicová mládež jde vesměs protestovat tam, kam ji pošle státní televize a mainstreamové noviny. Umí demonstrovat už jen za potlesku médií. Tady zadání zjevně nebylo, naopak, Německo udělalo vše pro to, aby návštěva tureckého prezidenta proběhla k jeho naprosté spokojenosti.

To, že na závěr předal Erdogan kancléřce seznam se 136 jmény svých odpůrců, u kterých očekává, že budou vydáni do Turecka, už je jen taková třešinka na dortu… Stejně jako to, že nově si turecká policie chodí na udání z Německa pro ty, kdo urážejí Erdogana na sociálních sítích, přímo do hotelů, kde tráví v Turecku dovolenou. Spiegel on-line k tomu uvádí, že: „Hüseyin M, německý státní občan, chtěl strávit dovolenou v Turecku. Náhle před jeho chatou stála policie – prý urazil prezidenta Erdogana na Facebooku. Už přes měsíc je ve vazbě.“