Úvodem svého komentáře si Kučera všímá slov prezidenta Zemana, že v kampani před volbami nebude napadat soupeře. „Hned, jak Jiří Drahoš ohlásil svoji kandidaturu, vypustil hradní vůdce osobního mopslíka, tajného viceprezidenta Ovčáčka, aby akademika pokousal co nejjedovatějšími zuby,“ poznamenal Kučera. Jak však dodal, překvapením to prý není, neboť Zemanovi není žádná lidská malost cizí. „Včetně té, že nechá svoji nemužnou nenávist a umrněnou pomstychtivost plivnout až do hrobu. Teď připomínám hradní komentáře k úmrtí kardinála Miloslava Vlka,“ vzpomněl Kučera.

„Ovšem přes všechny Zemanovy malosti jej považuje značná část zdejší populace za dnešního největšího politického Čecha. Rozhodně za nejdůvěryhodnějšího. Alespoň podle posledního průzkumu veřejného mínění. Prý je takových 55 %,“ podotýká následně Kučera. A svěřuje se i s tím, že je překvapen, kolik lidí vnímá nečestnost, lež a podraz jako důvěryhodné počiny. Příčinu této kolektivní patologické deprivace pak vidí v minulosti. 

„Jsou mýty historicky neukotvené; příběhy z dob bájných starců, prachem minulosti zavátých pěvců pějících o úžasných činech předků, kteří nejspíš ani neexistovali… K těmto mýtům bychom se měli chovat sice kriticky, ale s pietou. Tvoří totiž naši kolektivní duši,“ řekl a poukázal i na Staré pověsti české Aloise Jiráska, v nichž prý nacházíme příčiny lecčeho, co nezní národnímu sluchu právě libozvučně.

„V souvislosti s tím, kolik lidí považuje Zemana přes jeho zřetelnou a prokazatelnou malost za Velkého Čecha, se svěřím s jedním svým pocitem: zdá se mi, že nám chybí skutečně Velký Mýtus. Nějaký Odysseus, Nibelungové, Artuš, Ilja Muromec, Nanabozho, hrdinský zajíc odžibwejských indiánů, který zachránil samo vznešené Slunce...,“ dodal, že mu jde o takové ty heroické boje s Titány či přímo bohy. 

Původní text ZDE.

„A v těch českých prvotních mýtech je perspektiva většiny událostí taková, odpusťte, malá, ba prťavá. Hned ta první pověst: ‚Tu vojvoda Čech ukázal na vysokou horu…‘ Myšlen Říp. 455 metrů nad mořem. Neumím si představit, jak musel jásat třeba Praotec Rakušan nebo Pratáta Švýcar,“ vzpomněl následně Kučera i na Kroka a jeho dcery či na Bivoje. 

„Možná tam je jádro pudla. Neboť tyto nedoložitelné mýty, jak řečeno, tvoří duši národa. Asi máme tyto ‚pověsti dávných časů‘ přece jenom příliš malé až umrněné a ony spolutvořily naše malé dušičky. Není pak divu, že vystoupí-li na pódium Velká Huba, značná část obecenstva freneticky až fanaticky tleská. Přece jenom ale: nikde v těch maličkých (ale našich) mýtech nenalezl jsem, že by v českých kořenech bylo něco obojakého, nenávistného a mstivého. A najednou to sedí na mytickém pražském Hradě a lidu z podhradí se to líbí,“ uzavřel.