Na rozdíl od médií měli místní politici po měsíce jasno. Navzdory krátkodobým mírně skeptickým hospodářským výhledům země neměla jinou možnost, než do Evropské unie vstoupit. Panuje obava z toho, že země, jejíž obyvatelstvo nepředstavuje ani procento celé Evropské unie, zmizí jako kapka v moři. Dlouhodobě však bude integrována v instituci s celo kontinentálním dosahem.  

 

A to v regionu rozhodně není samozřejmostí. Země jako Bosna a Hercegovina, Makedonie, Srbsko, nebo Kosovo, či Albánie zatím na podobnou možnost čekají a zřejmě ještě dlouho budou čekat. Splnění euro snu, jak se tady přerodu evropské sedmadvacítky na osmadvacítku říká je pro ně v nedohlednu.  

 

Pro vnitropolitickou diskuzi na toto téma bylo v tuto chvíli pozdě. Proces je nevratný a nutno připomenout, že o vstup do EU usilovaly obě hlavní politické síly. Nyní vládnoucí sociální demokracie, ale i Chorvatské demokratické společenství. Strana, kterou založil někdejší prezident Tudžman a která vládla zemi i během nikdy nevyhlášené války se Srbskem v letech 1992 až 1995. Šlo o konflikt mezi chorvatskou vládou a místní srbskou populací, jejíž četnost po exodu vynuceném úderem chorvatské armády klesla na třetinu původního počtu.  

 

O válce se tady oficiálně spíše nemluví. Naopak se hovoří o tom, že Chorvatsko bude srbskému sousedovi od nynějška pomáhat v integračních snahách. Důkazem toho byla i bezprecedentní účast srbského prezidenta Tomislava Nikoliče na včerejších záhřebských oslavách. O něco takového se politické reprezentace Bělehradu a Záhřebu po měsíce snažily. Leč marně. Pravdou je, že včerejší oslava nebyla bilaterálním setkáním, ale v jistém smyslu jakousi zkouškou. Bez přítomnosti politiků z dalších zemí Evropské unie by možná návštěva srbského prezidenta vyvolala větší rozruch. Takto srbská delegace zůstala poněkud méně viditelná. Zvláště mezi válečnými veterány totiž stále zní otázka. „Proč zrovna my bychom měli pomáhat Srbsku?“  

 

Ale pomoc integraci vzdálenějším sousedům může být v blízké budoucnosti pro Chorvatsko devízou. Státy ex Jugoslávie pochopily naprostou nezbytnost užší hospodářské spolupráce. Otevřeně se hovoří o možnosti vytvoření něčeho na způsob Beneluxu. Hospodářské vazby krvavý rozpad post titovské Jugoslávie přežily. Respektive se ukázaly mnohdy životaschopnějšími, než ty nově budované, které čelily značně většímu tlaku konkurence z jiných oblastí Evropy. Tam se firmy, které měly v uvozovkách „měkčích“ v celo jugoslávkém trhu dominantní postavení často ztratily. Na to, zda bude Chorvatsko regionální pákou Bruselu, nebo již zmíněnou kapkou v moři Evropské unie si budeme ale muset ještě řadu let počkat.