Byť její účinek nebyl fatálnější, než například spojenecké bombardování Drážďan, ničivost jedné bomby dokázala zlomit japonské císařství, které bylo jinak odhodláno bojovat do posledního muže. Myslím si tedy, že není ani tak důležité, zda slavíme konec války 5. května, s Evropou 8. května nebo s východními zeměmi 9. května. Oslavy a připomínky konce války jsou spíše momentem, který má připomenout roli toho či kterého státu ve druhé světové válce, co pro své osvobození udělal či neudělal. Musí však mít jasno, v čem jeho přínos spočíval.

V této souvislosti mě rozčiluje častá zkratka, že naše země se bojů druhé světové války neúčastnily. Zapomínáme, že tři milióny československých občanů byly německé národnosti a mnozí z nich povinně narukovali do wehrmachtu. My sami jako národ jsme utrpěli během bojů několik set tisíc mrtvých, byť se našemu území válečná fronta de facto vyhnula. Naše zapojení do války bylo jiné, než třeba v případě Francie či Polska, ale pokud by bylo bezvýznamné, nikdy by se prezidentu Benešovi v Londýně a velvyslanci při spojených národech v Ženevě panu Kopeckému nepodařilo zvrátit mnichovskou dohodu a obnovit tak předválečné Československo.

To byl vskutku ohromný diplomatický úspěch. Čechoslováci bojovali i v zahraničních armádách (přes 20 tis. v západních armádách a přibližně 60 tis. na východě) a málo se zmiňuje skutečnost, že po válce byla část československého zlatého pokladu použita jako splátka na pořízení bojové techniky a dalších výdajů pro naše vojáky. (...)

Celý text nalezenete ZDE