Něco se změnilo, nebo bude brzy měnit, a nikdo zatím neví, někdo předstírá, že neví, někdo ví, ale nepoví, jiný neví a o to více povídá. Pokud se něco změní, potom se nemůžeme vrátit k normálu, běžnému životu, jak jsme ho dosud poznali a znali. Jak a kam tedy dál? Ale jak dál, odkud? Pro určení nastávající cesty musíme především vědět minimálně místo startu, důvod a tempo pochodu, nakonec pak místo cíle. Zatím máme spoustu úvah, vzájemně si protiřečících.

Hodnotíme-li situaci v naší zemi, vypadá vše až příliš dobře a přehled výsledků potvrzuje, že postup vlády, zdravotníků, hasičů, policistů a armády si zaslouží od občanů ocenění a poděkování. Stejně tak samotní občané ohromili v Čechách neobvyklou ukázněností a vztahem ke starším osobám, jimi nejen deklarovanou, ale i se skutečnou vůlí pomoci a jejím praktickým uskutečňováním. Aspoň tak soudím podle jednání mladších sousedů já, nejstarší člověk v našem domě. Srovnávám-li naši situaci se situací v Německu, Francii, ale nakonec i USA, odkud máme zprávy nejen z médií, ale i známých a členů rodiny, zdá se, že u nás v ČR, ale i ve SR a dalších zemích Vysegradské čtyřky je zatím přijatelná.

Opět se ukázalo, že kvazi humanita, ať je nazývána jakkoli, lidé k ní vyzýváni kýmkoli je nejen k ničemu, naopak hrozí lidem už nebezpečím úplné zkázy. Ukázalo se, i že snad vyjma Červeného kříže a Charity, ostatní veřejnoprávní organizace, jakoby přestaly, kdy byly nejvíce potřeba, existovat. Nevím, co s nimi bylo, ale důvody pro svou existenci a dotace od státu, tedy od nás občanů neobhájily. Dokonce ani v médiích skoro nevystupovaly.

Pak jsme viděli, co nikdo z nás nečekal. Vraždu bezbranného v přímém přenosu z USA. Vraždu státním zaměstnancem, policistou, který měl naopak životy občanů chránit. Občana, který aspoň v přenosu se podřídil zcela pokynům policie. Nejhorší jsme se dozvěděli za několik dnů, že zavražděný byl bývalý policista, dokonce spolupracovník toho, kdo vraždil a byl všem znám svou klidnou a přívětivou povahou. Ovšem ani občané neobstáli. Oni nedemonstrovali, oni rabovali, kradli, ničili a zapalovali. Proč? Snad se to dá pochopit v prvních vteřinách po spáchání skutku, kdy emoce těch, co viděli, vzplanou. Ale tady byli lidé úplně mimo. Lidé, kteří stejně jako my, měli všechno médii zprostředkované. Tady byl i člověk, snažící se nasednout do autobusu MHD s bankomatem. Demonstrant? Spíš Sarka Farka loupežník a nevím, zda řidič se nebude muset zodpovídat, že ho z autobusu vykázal.

Podivné je i jednání řady politiků u nás. Po uložení si bobříka mlčení zpočátku se po připomnění blízkých voleb rozpovídali, a to zejména nyní. Jak je zvykem u nás říkat, nenechali na vládě a ji tvořící koalici nit suchou. Není mi jasné proč. Pokud se vyjasnívá, napomínám sám sebe, že se lidé nemohou přece radovat z cizího neštěstí, ani nemůže soudný člověk rozporovat prokázanou skutečnost. Zejména, když občané projevili nezvykle vysokou loajalitu s ostatními občany a prokázali tak, že člověk může existovat pouze v lidské společnosti, a není tygrem, kterému je nejlépe samotnému v džungli.

A tak bych si přál už jen jedno, aby vzájemná loajalita lidí k sobě trvala dál. Aby vláda měla dál dost odborníků, kteří by jí mohli napovídat, co nejlepšího má pro lidi udělat. Aby se tito odborníci sešli a pokud možno sjednotili na tom, co my laici máme dál dělat pro sebe a rodinu, ale hlavně i pro všechny ostatní. Aby orgány činné v trestném řízení postupovali v souladu s právem, pokud se máme opět dostat do stavu obecného ohrožení.