A nyní mohou všichni mravokárci a moralisté povstat a zvolat: Ejhle, jak prožluklá je ta naše politika!
Já však zůstávám sedět. Politika není prožluklá. Ani ta stranická. Dokonce si myslím, že ona komunistická zásada, ač na první poslech zní nemravně, zas tak nemravná není, a poučit se z ní, není od věci ani v případě strany, vydávající se za demokratickou.
Politickou stranu bychom si neměli plést se stolní společností, kam jednou přijdete, máte-li chuť a náladu, a jindy zas nepřijdete, protože se vám to nehodí, anebo máte zrovna jiné hochy k mluvení.
Člen politické strany k jejímu společenství musí být loajální. Musí respektovat většinově sdílený názor, a to i tehdy, nesouhlasí-li s ním. Fakt, že má jiný názor, že zastává jinou pravdu, než je ta, již většinově sdílí jeho strana, ještě neznamená, že má právo nahlas vykřikovat, jak se všichni, kromě něho samozřejmě, tragicky mýlí. Chce-li být samozřejmě i nadále považován za příslušníka společenství, jež si říká politická strana.
Tudíž zásada „Raději se mýlím se stranou, než abych měl pravdu proti ní“ není komunistickým vynálezem. Má v sobě cosi univerzálního a praktického.
Nabízí se otázka, do jaké míry tato zásada je udržitelná z hlediska mravnosti. Že se politika musí řídit nejen zásadami účelovosti a praktičnosti, ale respektovat i základní mravní zásady, je alespoň v teorii mimo diskusi. V politice praktikované v Česku jde dosud o velkou nepoznanou neznámou.
Lidé jako Miroslav Macek u nás zavedli takový bohulibý zlozvyk. Kdykoli byl a je nějaký politik načapán, obhajuje se poukazem na to, že přece žádný zákon neporušil. Tak co!? Na námitku, že jeho chování bylo a je nemravné, nechápavě zakývá hlavou a znovu zopakuje, pro ty s dlouhým vedením, že žádný zákon neporušil. Tak co!?
Musí-li se politik ohánět zákonem, už svůj rubikon překročil. Je přece normální neporušovat zákony. Každý občan to ví. A není v tom žádná zásluha. Politik, chce-li se zvát demokratickým, své konání musí ubrzdit už před hranou zásady mravní, a ne právní. Jinak způsobuje, že důvěra občanů v politiku jako takovou ochabuje.
Veden čistě účelovými kriterii, kašlaje na mravy a maje za to, že zákony přece neporušuje, si ho nakonec sám zákon dříve nebo později najde.
A potom ona zásada, zde zmiňovaná, pokud mi jde o samu demokracii, platí v poněkud jiném gardu: „Raději se budu dnes mýlit s justicí, než abych měl pravdu proti ní“.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele
Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
