Před třemi lety představil čínský prezident Si ?in-pching na své návštěvě ve Střední a jihovýchodní Asii projekt Pásu a Stezky, ambiciózního propojení Eurasie, Asie a Afriky. Prakticky přes noc tak zamotal hlavu západním i čínským analytikům věnujícím se čínské zahraniční politice. Jeho plán totiž představuje zásadní obrat od politiky otce čínského ekonomického zázraku Teng Siao-pchinga, který po událostech v roce 1989 nabádal čínské vedení, aby země klidně sledovala zahraniční vývoj, skrývala své kapacity, získávala čas, neupozorňovala na sebe a nikdy se nestavěla do vůdčí role. Tato mantra sloužila čínské zahraniční politice po více než dvě dekády a ovlivňovala uvažování i praktickou politiku v takových otázkách, jako jsou intervence OSN, členství v mezinárodních organizacích nebo zapojení do řešení mezinárodních krizí.

Si nyní postavil Čínu do pomyslného inkluzivní transregionální iniciativy, centra která oficiálně neslibuje nic menšího než hospodářský blahobyt a podporu světového míru. Logickou otázkou tedy je, co vedlo Čínu k tak radikálnímu obratu (a vzhledem k prostředkům investovaným do projektu už nikoli jen rétorickému).

Odpovědi lze hledat v měnící se ekonomické i politické situaci. Vývoj euroamerického pohledu na Čínu ukazuje, jak dynamicky se v současném mezinárodním systému proměňuje vnímání příležitostí, problémů a hrozeb. Před třiceti lety byla Čínská lidová republika relativně chudou zemí se sice rostoucí ale jen omezeně přitažlivou ekonomikou a armádou, která by působila spíše politováníhodně, nebýt jaderných zbraní a více než milionu branců.

Ještě před dvaceti lety nebyl obraz Číny příliš odlišný: země byla na Západě vnímána prizmatem událostí na náměstí Nebeského klidu a vojenských manévrů v Tchajwanské úžině. Současně ale začala působit přitažlivá síla rychle rostoucího čínského hospodářství (Clintonovo: „It’s the economy, stupid!“). Z hlediska Západu zdánlivě naléhavější úkoly (Bosna, Somálsko, Rwanda) přitom odsouvaly dění ve východní Asii na vedlejší kolej.

Po další dekádě se situace razantně změnila. Západ v roce 2006 už pět let válčil s globálním terorismem, čemuž Čína přinejmenším nominálně přitakávala. Současně bylo zřejmé, že několik dekád pokračující růst katapultoval Čínu mezi klíčové mezinárodní ekonomické aktéry, což jen podtrhla finanční krize 2007 a následná recese v USA a Evropě.

Kontrast s rostoucí Čínou nahlodal nejen přesvědčení o dominanci liberálního tržního modelu, ale do politického diskurzu se také naplno vrátily úvahy o tom, nakolik se čínský hospodářský růst přetaví do mocenského posílení země. Rostoucí poptávka po surovinách, nejen energetických, navíc zpochybnila, že by ekonomické aktivity musely mít vždy povahu hry s nenulovým součtem. Energetická bezpečnost se pomalu, ale jistě stávala tématem dne, což Čínu, spotřebovávající energetické suroviny v obrovském a setrvale rostoucím objemu, stavělo ze západní perspektivy do nelichotivého světla.

Snaha vypomoci si obchodem s mezinárodními párii typu Íránu nebo Súdánu tomuto negativnímu vnímání Číny na Západě jen nahrála. Paradoxem však je, že reálný efekt čínského působení v oblastech, ze kterých z politických či bezpečnostních důvodů západní ropné a plynárenské společnosti odešly, byl systémově spíše pozitivní. Vytěžená ropa totiž nezbytně nekončila v Číně, ale často na světových trzích, kde zvyšovala celkový objem světové nabídky a pomáhala tvořit cenu. Ačkoli se to mezi analytiky světových energetických trhů vědělo, méně ochotně se již publikovaly tyto pozitivnější aspekty působení čínských energetických společností v zahraničí.

A dnes? Čína je těžko zpochybnitelnou dvojkou současného mezinárodního systému. Ruská anexe Krymu, válka v Sýrii a související vzestup Daeše, nestabilita v severní Africe a pokračující vlna teroristických útoků vyvolávají obavy, že svět směřuje od relativní (by? mnohými kritizované) stability pod americkou dominancí k mnohem nestálejšímu uspořádání. Si ?in-pchingova iniciativa tak přichází v okamžiku, kdy americký hegemon působí vyčerpaným dojmem a v americké společnosti jako by nabývalo na síle vnitřní pnutí, jehož nejkřiklavějším symptomem je Trumpova kandidatura.

Z hlediska načasování je iniciativa Pásu a Stezky výhodná, a to hned v několika oblastech, které Čínu trápí. V první řadě začíná čínská ekonomika zpomalovat. Ačkoli její růst je stále impozantní (za posledních 40 let rostla čínská ekonomika v průměru o 9 % ročně), Peking trápí přílišná orientace ekonomiky na export a nadvýroba. Čínské vedení navíc po roce 1989 propojilo svou budoucnost s tím, že dokáže svým občanům zajistit setrvalý ekonomický růst. Obává se, že v okamžiku, kdy by se ukázalo, že Čína míří do recese, mohlo by to vyvolat rozsáhlé sociální nepokoje a ohrozit vládnoucí režim. Vybudování lepší infrastruktury mezi jednotlivými provinciemi a zvýšení propojenosti trhů se sousedy by měly v Číně stimulovat domácí poptávku, vyrovnat rozdíly mezi rozvinutými východními a jižními provinciemi a méně rozvinutým středem a západem země a vyvézt nadprodukci.

Navíc přichází projekt Pásu a Stezky za situace, kdy jsou dekádu staré obavy ze soupeření o energetické zdroje ve Střední Asii a na Blízkém východě (by? možná jen dočasně) zapomenuty. Hlavním důvodem je propad cen energetických surovin v důsledku zdokonalení těžby jejich nekonvenčních zdrojů, jako je břidlicový plyn nebo kanadské ropné písky, zpomalení globální ekonomiky a vysoké úrovně těžby tradičních producentů v Perském zálivu.

Zatímco čínské energetické zájmy zůstávají stejné (co největší diverzifikace zdrojů i producentů), kontext se významně změnil ve prospěch Pekingu, protože momentálně převládá dojem, že zdrojů bude dostatek. Ostatně dvě třetiny energie spotřebovávané Čínou stále připadají na uhlí, jehož je Čína nejen největším konzumentem, ale také producentem. Sama závislost na spalování uhlí kvůli svým environmentálním dopadům vyvolává kritiku doma i v zahraničí, jejíž osten ale Čína alespoň částečně otupila podpisem Pařížské dohody o klimatu v loňském roce.

Produktovody a trasy dovozu ropy a plynu

Čínské vedení se ostatně dlouhodobě snaží o zvýšení podílu obnovitelných zdrojů v energetickém mixu, například podporou solární energie. Díky tomu se Čína v loňském roce stala největším světovým producentem energie vyráběné fotovoltaickými panely. I přesto jde ale o běh na dlouhou tra? – energetickému mixu i nadále vévodí neobnovitelné zdroje a solární energie je v celkové produkci marginální.

Ropa a zemní plyn se na energetickém mixu podílejí asi z jedné čtvrtiny. V případě ropy přitom přibližně polovinu spotřeby pokrývá domácí produkce. Díky současnému dojmu, že zdrojů je nadbytek, tak může Čína zůstat aktivní ve Střední Asii nebo na Blízkém východě (a v své působení rámci Pásu a Stezky tam patrně i zintenzivnit), aniž by to přitahovalo negativní pozornost. Je jen otázkou, jak bude toto aktivnější čínské působení ve svém sousedství vnímat Rusko. To jako jeden z důležitých dodavatelů ropy profituje z čínské poptávky, není ale součástí Pásu a Stezky a nárokuje si země postsovětského prostoru jako svou sféru ekonomického a politického vlivu. Ze strategického hlediska představuje iniciativa Pásu a Stezky odpovědˇna kritiku zejména Spojených států, podle níž se Čína v mezinárodním systému dlouho chovala jako „free rider“, využívající stabilitu zajištěnou USA, aniž by do udržování světového pořádku investovala. Zmíněná iniciativa by mohla být i pokusem uklidnit sousedy, které znervózňují asertivní čínské manévry v Jihočínském a Východočínském moři. ČLR rozhodně není sama, kdo se ve sporných vodách snaží posílit svou pozici, ale její rostoucí moc zvyšuje význam i věcně zanedbatelných kroků do polohy indikátoru globálních čínských úmyslů. Spory se sousedy v Jihočínském moři a zejména s Japonskem vedly USA k přijetí strategie AirSea Battle, která fakticky – by? zatím jen doktrinálně – připravuje americké ozbrojené síly na válku s Čínou. Mnohé napovídá, že název doktríny parafrázuje strategii přijatou v 80. letech vůči Sovětskému svazu. Kromě ekonomických a politických aspektů má iniciativa Pásu a Stezky i bezpečnostní dimenzi. Zatímco v uplynulých letech se Čína bránila většímu zapojení do řešení mezinárodních krizí, s rostoucími zájmy v zahraničí bude nucena uvažovat o tom, jak lépe ochránit aktiva a pracovníky svých společností v zahraničí. Tento problém může outsourcovat soukromým vojenským společnostem, případně se dohodnout na ochraně s hostitelskou zemí, jako v případě dohody o budování pákistánsko-čínského ekonomického koridoru, kde mají čínské pracovníky chránit pákistánské bezpečnostní síly. Nelze ale vyloučit, že alespoň v některých případech Peking zvolí (nebo bude donucen akceptovat) ochranu svých zájmů vlastními silami.

Momentálně se zdá, že svět je připraven (snad s výjimkou Spojených států) akceptovat silnější a mocnější Čínu s poměrně otevřenou náručí, pokud k tomu dostane příležitost. Projekt Pásu a Stezky ukázal, jak hladově čekají ekonomičtí partneři Pekingu na obchodní příležitosti a čínské investice. Čínské vedení bylo až překvapeno, jakou odezvu iniciativa vyvolala. Do projektu Asijské banky pro investice do infrastruktury, která má financovat projekty z iniciativy Pásu a Stezky, se ostatně zapojily i země, které se počítají mezi blízké americké spojence, jako je Velká Británie nebo Německo. Zájem o vzájemně prospěšné obchodní vztahy s ČLR je skutečně masivní a ekonomické potřeby zjevně přehlušily někdejší skepsi. Si ?in-pchingova administrativa věří, že Čína bude respektována, jen pokud bude silná. Z reakcí na čínské iniciativy je však zřejmý opak: čínská síla vyplývá z respektu, který si u ostatních získává.

Příležitosti, které čínská ekonomika nabízí, jsou obrovské. Je však otázkou, zda české firmy, které nejsou součástí nadnárodních korporací, mohou obstát na svébytném čínském trhu. Čínské investice v Česku jsou nepochybně vítané, ale pokud přicházejí za cenu daňových a dalších úlev, měly by mít jasně prorůstový charakter a pozitivní dopad na zaměstnanost. Už z prvního čtení geografie české ekonomiky navíc vyplývá, že u nás se Čína může těžko dostat na úroveň skutečně dominantních obchodních partnerů, jako je Německo. Výjimkou jsou velké investiční celky typu dostavby jaderné elektrárny Temelín, které mohou představovat dobrý test čínského odhodlání a české vstřícnosti (jakkoli to při současných cenách elektřiny nepůsobí reálně).

Ve skutečnosti budou na Českou republiku působit silněji globální systémové dopady, které čínský vzestup vyvolává. Zde jsou české zájmy poměrně jasné. V bezpečnostní oblasti je žádoucí Čína, která bude regionální krize řešit, a ne je vyvolávat. V českém, evropském i světovém zájmu jsou čínští peacekeepeři v Africe a na Blízkém východě, ne napětí v čínském sousedství. Ekonomicky je zapotřebí další otevírání čínské ekonomiky, lepší regulace čínského trhu a zejména ochrana zahraničních investorů v oblastech, jako jsou autorská práva a průmyslové vlastnictví. Rozdíl mezi zdravou asertivitou a škodlivou agresivitou je často delikátní, ale Česká republika i zbytek světa potřebuje, aby jej Čína uměla rozeznat a přiklonila se k tomu prvnímu.

Autorka článku je zástupkyní ředitele Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky a přednáší o zahraniční politice Číny a bezpečnosti v severovýchodní Asii na Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd UK. 

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.