Španělský desetiletý výnos vystřelil nad 6 %, italský si sáhl na 7,25 % a rozpětí mezi francouzským a německým desetiletým výnosem dosáhlo nových maxim (190 bps). V takovémto prostředí je mechanismus společného záchranného fondu eurozóny (EFSF alias euroval) v zásadě mrtvým projektem. Na intervence na sekundárních trzích Itálie a Španělska je prakticky nepoužitelný a dá se využít pouze na řízenou restrukturalizaci Řecka. Šířící se napětí může zastavit pouze ECB a platí, že čím rychleji bude jednat, tím méně toho nakonec bude muset udělat. Proč tedy včera americké akciové indexy nakonec byly schopné uzavřít v plusu?

Finanční napětí částečně přebily lepší zprávy z reálné ekonomiky. Německému i francouzskému HDP se ve třetím kvartále, především díky útratám domácností, překvapivě dařilo (0,5 resp. 0,4 % q/q). Současně Američané v říjnu ukázali, že je napětí v eurozóně ani přetrvávající nezaměstnanost zatím moc nesvazují - maloobchod rostl meziročně o 6,7 %. Poslední předstihové ukazatele v eurozóně ale i tak ukazují na zhoršující se vyhlídky pro růst a v základním scénáři musíme v Evropě počítat s mělkou recesí a v Americe se znatelným zpomalením ekonomiky. To sice pro trhy není žádné nové nebezpečí. Dnešní eskalace napětí na periferiích může celý výhled ale ještě výrazně zdramatizovat. Rostoucí španělské, italské a především francouzské výnosy zadělávají evropským bankám a zbytku světa na grandiózní problém. Zatímco obchodní propojenost eurozóny s Amerikou i zbytkem světa není nijak fatální, finanční význam evropských bank v globálním měřítku je velký. Proto těžko sázet na to, že riziková aktiva v USA nebo v Asii dokáží narůstající finanční napětí v eurozóně odclonit a soustředit se například na silný domácí maloobchod.

Jan Bureš
Hlavní ekonom Era Poštovní spořitelny