Debata jak dopadly volby, bývá většinou důležitější než samotný výsledek a samozřejmě ne proto, že výsledek ještě přehodnotí vznikající koalice. Dovolím si ten komentář už proto, že jsem za nikoho nekandidoval a to díky různým i mediálním zprávám není bezvýznamné sdělení.

Neustálým opakováním se zažívá jakoby obecný fakt, že standardní politické uspořádání založené na politických stranách ustoupilo nepolitickým hnutím.

Popravdě tento řekněme souboj politických koncepcí je tady od počátku polistopadového vývoje. Nepolitickou politiku prosazoval a symbolizoval Václav Havel. Tvrzení, že je to právě Babiš, který v tomto směru konečně dosáhl volebního vítězství a tím jakoby dovršil havlovskou snahu, se může zdát troufalé a netaktní. Prezidenta Havla by to jistě nepotěšilo. Připomeňme si ale Babišovo volební heslo. Nadcházející volby budou soubojem občanů, občanských hnutí a zavedených politických stran. Čeština nám dovoluje poměrně široký prostor pro žonglování se slovem politika. Například angličtina má v tomto směru tři slova ( polity, politics, policy) se svým specifickým vymezením. My proto můžeme říct de facto nesmysl, nepolitická politika a máme pocit, že si rozumíme. Vezmu-li hodnocení těchto voleb podle dalšího z prezidentů Václava Klause, tak v komunálních a prvním kole senátních voleb letos vyhrála nepolitická oligarchie. Nejen terminologicky se s touto charakteristikou nemůžu ztotožnit. Klasicky stojí oligarchie proti demokracii a přitom obojí je politický systém. Řekl bych, že tady „nepolitickou“ je myšlena „ne-ideologická“ (omlouvám se za hrozný novotvar). Když jsem v devadesátých letech vedl pražskou ODS, tak pražský sněm začínával vystoupením různých pozvaných osobností. Jedním z významných řečníků byl i Václav Bělohradský, přestože byl a je nalevo od ODS. Šlo mi o snahu ukotvit ODS ideologicky. Dnes bereme jako samozřejmé, že strany jako ČSSD, KDU-ČSL nebo ODS pořádají ideové konference. I TOPka, založena na jiném konceptu, měla snahu vytvořit pomocí takovýchto konferencí ideový profil.  Umíme si dnes představit, že by ideovou konferenci uspořádalo hnutí ANO? Přesto je to navýsost politické hnutí. Proto klausovská nepolitická oligarchie je zřejmě paralela k nepolitické politice a nemá ambici být přesnou charakteristikou. Pak tento výrok, přes svou vnitřní nekonsistenci mohl zasáhnout uvažování voličů do druhého kola.  Podíváme-li se výsledky, tak se to možná podařilo.

Václav Bělohradský ve svém hodnocení hovoří dokonce o tom, že tradiční osa levice-pravice se zhroutila a je nahrazena kaleidoskopem. A máme tohoto tradičního dělení podle něj vzdát. Pro mne je Bělohradského kaleidoskop spíše takové obecné alibi pro spojení kohokoliv s kýmkoliv. Volič v takovémto politickém schématu by ale těžko tušil, kam se takový kaleidoskop posune. Proto věřím, že toto není vize budoucnosti.

Jsem zastáncem daleko jednodušší interpretace volebního výsledku. Domnívám, že to, co u nás zklamalo a delší dobu neplní svoji úlohu, jsou politické špičky, reprezentanti politických stran a samozřejmě i hnutí. Jak se člověk stane politickou špičkou? V dobách kdy daná politická strana vede v politickém žebříčku, tak bývá dostatečně otevřená, neboť potřebuje lidi. Pravidla k tomu, aby se člověk posunoval ve stranických strukturách, jsou prostupné a někde i demokratické. Pak dojde k nasycení a k prvním krizím, případně propadům. Vnitrostranický život se přiostřuje, přichází se o posty. Problém je z vnějšku viditelný teprve se zpožděním a fakticky nemá zpětnou vazbu. Stát se špičkou vyžaduje pak už jiný osobnostní profil. To samozřejmě není vlastní jenom standardním politickým stranám. A zatím co standardní strany mají s podobnými otřesy  historickou zkušenost, pro existenci hnutí je to složitější problém. Pro příklady není třeba chodit daleko. Kde jsou různá uskupení a hnutí, která měla hrát zásadní roli v české politice? Kde jsou jejich lídři? V Nečasově vládě seděla de facto dvě hnutí a to uskupení TOP+STAN a hnutí Věci veřejné. Kdo byli jejich lídři? Vrcholným politickým grémiem této koalice nebylo setkání šéfu „stran“ ale šestka, devítka a podobná uskupení. Někdo byl první na kandidátce a někdo jiný politický subjekt fakticky řídil.

A tady je jedna z podstatných výhod Babiše. On je totiž plnohodnotný lídr hnutí ANO. A v tomto smyslu je démonizován neoprávněně. V minulém období politici opustili standardní schéma politické strany. Přes velkou moc médií dělení na mediálně přijatelného a skutečného vůdce dnes už volič přestal považovat za správné a korektní, protože prostě není.  V Rakousku se pravidelně objevuje průzkum politických preferencí a to pomoci odpovědi na dvě triviální otázky. Kdyby byly volby tento týden, kterou stranu byste volili? A druhá, který předseda z potenciálně kandidujících stran by měl být podle Vás premiérem? Aha?

Nepochybně platí, že čím větší celek tím menší je přímý kontakt mezi voličem a voleným. Zvětšuje se úloha zprostředkovaných informací a symboliky, kterou dostane volič především prostřednictvím médii. Zajímavé by bylo analyzovat sledovanost volebních debat na ČT a to hned v několika souvislostech. To co chci v krátkosti zdůraznit, je prostor ke zviditelnění kandidátů. Přiznám se, že jsem sledoval pouze pražskou debatu. V jednom bloku čtyř primátorských kandidátů jsem měřil čas, který má moderátor a který přenechává kandidátům. Moderátor mluvil prakticky stejně dlouho jako všichni ostatní dohromady. Témata byla nějak vybraná a kandidáti byli zkoušeni z nějakých čísel. Přestože by se dalo sázet na to, kdo v debatě uspěl a kdo ne, výsledek pražských voleb byl na tom téměř nezávislý a myslím, že také odpovídal důrazu na dost jiná témata. Faktem je, že jiné médium a to v Praze billboardy, byly často spíše tragikomedii a někdy nadutostí, někdy prázdnotou se téměř potýkaly s lidskou důstojností.

Nemyslím, že tyto volby odráží nějakou významnou změnu v politologických preferencích společnosti, že mizí pravo-levá osa, že politické strany ztrácí své systémové postavení.  Volič mohl vybírat pouze z toho, co mu bylo nabídnuto. A tam kde na svého známého kandidáta nemohl „dosáhnout“ hledal možná ideu, společnou prioritu, naději apod. Tentokráte ale neviděl žádného pravého Klause a levého Zemana. Snová a pohádková bytost knížete se po tolika použitích ztrácí. Směs rétoriky „spálené země“, kterou již z dřívějška známe, a nového snu o úspěchu a rychlém pragmatickém řešení vynesla Babiše.  Zatím neudělal dramatickou chybu a popravdě opravil pár kroků minulé vlády.  To stačilo k výraznému nakročení. Nehledejme ani při hodnocení interpretační pomoc tím, že se budeme bavit o nové formě volebního řádu. Není jej třeba měnit, klidně hrajme na stejném hřišti. Já možná bych pouze volil v jeden a to všední den. To co je třeba, jsou lidé s odvahou a kuráží, s myšlenkou a vlastním vnitřním přesvědčením. Dejme jim dlouhodoběji prostor kde říkat to své. Přiznejme, že politika je profesí a přestaňme v tom pořád vidět jenom jakési nečestné handlování. I v těchto volbách se do zastupitelstev dostala spousta slušných lidí.