Nastalo pak mezi lidem evropským pohnutí nebývalé a ozývají se řeči neslýchané. Mnozí se radují, jiní se boji, třetí kroutí nevěřícně hlavou. Těch nevěrců je asi nejvíc. Není divu. Léta letoucí politici, novináři, analytici, lampasáci, všelijací vedoucí a nevědoucí hlásali, že až bude nejhůře, přijdou hoši z USA a zase bude hej.

Tak dlouho tu poudačku vyprávěli, až téměř všichni ji přijali jako nepochybnou pravdu. Teď je čas drsného poznání, že pravda pravdoucí se skrývá v článku 5 washingtonské smlouvy o NATO. Zde je jeho znění:

„Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti.“

Klíčová slůvka jsou "takovou akci, jakou bude považovat za nutnou." To může být cokoli, co napadený stát bude potřebovat, jako například morfium, obvazy nebo rakve. Právní a vojenská závažnost článku 5 je nulová. Rozhodně z něj nevyplývá žádná povinnost poslat vojáky někam do tramtárie.

Washingtonská smlouva byla formulována tak mlhavě a bezzubě, aby byla v souladu s tradiční americkou zahraničně-politickou doktrínou, podle níž nesmí být USA zavázány cizím subjektem mimo jejich vůli a zájmy. První velmoc nechce mít svázané ruce. To lze pochopit. Americký kongres si pro jistotu vyžádal právní rozbor svého výzkumného střediska. Podle jeho názoru článek 5 nezajišťuje vojenskou pomoc žádnému spojenci, který byl napaden. Členové NATO musí zvážit možnost pomoci, ale ta není smluvně zaručena. NATO je spojenectví bez závazků.

Čupřinatý POTUS (President of the United States) mnohé Evropany zklamal, neboť neslíbil, že jim U.S. kavalérie přijde v případě napadení na pomoc, jak od něho očekávali. Klidně to mohl udělat, je přece President of the United States. Ale takový slib by byl planý tlach. Podle americké ústavy může vyslat vojska do války jediné kongres.

Američané dnes mají válek plné zuby a kongresmani musí brát ohled na své voliče. Vědí, že zdvihnout ruku pro novou válku by je připravilo o spoustu hlasů a možná o mandát. Proto odmítli v srpnu 2013 dát prezidentu Obamovi zelenou k ozbrojenému zásahu v Sýrii.

Kongres vyhlásil válku jen jedenáctkrát v celé své historii. Naposledy proti Japonsku. Všechny ostatní války, počínaje Koreji a Sýrii (zatím) konce, jsou z hlediska americké ústavy nezákonné. O tom se nemluví, nepíše. Ale to je americký problém.

Náš problém spočívá v tom, že si musíme ujasnit nač je nám NATO bez U.S. kavalérie.

Jan Vítek

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.