Na rozdíl od svých arabských sousedů příchozí vyznavači nejstaršího monoteistického náboženství na světě totiž dokázali zúrodnit pustiny. Negevská poušť o rozloze 10 400 km2 je toho pádným důkazem. Přitom první výsledky geologických průzkumů nebyly povzbudivé, protože zdejší půdu tvořily z 80% písek, zbytek jíl, soli a spraše.

Izraelci však dokázali zázrak. V šedesátých letech zde vybudovali rozsáhlé důmyslné zavlažovací zařízení a zúrodnili na 56 tisíc hektarů nehostinné půdy. Později zde žilo na 55 tisíc vesničanů, kteří produkovali, ovoce, zeleninu, mléčné výrobky a maso. Negevská poušť ovšem nebyla jedinou oblastí, kterou přivedli Židé k životu. Zavlažovací zařízení budovali i v jiných nehostinných oblastech své vlasti a písečné plochy měnili v úrodné zemědělské oblasti.

Na mnoha místech Izraele byla a je poušť. Arabové ji nedokázali obhospodařovat a tak ji prodávali židovským imigrantům. Mysleli si, že se zbavují něčeho, co jim nepřináší žádný užitek, a radovali se z toho, jak na těchto obchodech vydělávali. Vážně tedy není pravdou, že by se Židé přicházející do své původní domoviny násilím zmocňovali arabského majetku. Ne, oni si jej řádně a v souladu se zákony kupovali. Oni nemohli za to, že Arabové nebyli tak technicky vyspělí jako oni a neuměli budovat kvalitní závlahové systémy. A proto, když Izraelci v boji s pískem uspěli, začali někteří z Palestinců šířit lži o údajně uloupeném arabském majetku.

Doporučená literatura: Howard M. Sachar, Dějiny státu Izrael