Jenomže je zřejmé, že nikdo ze jmenovaných (snad s výjimkou Petra Fialy) nikdy nic nečetli od skutečného Václava Havla, ne toho mýtického kdesi na obláčku, nýbrž živého člověka, myslitele a aktivisty, který tváří v tvář nedobrému režimu riskoval svou existenci, své zdraví, svou budoucnost. Chci tedy při této příležitosti připomenout některé Havlovy myšlenky pocházející z jeho slavného dopisu Gustávu Husákovi z 8. dubna 1975. Píše v něm o tom, jak a proč společností prorůstá strach, pokrytectví, udavačská atmosféra, vnucený „život ve lži.“

Jeho tehdejší věty mířily sice na totalitní systém a jeho vládce zabetonované ve funkcích, jak sami doufali, na věčné časy. Ale ruku na srdce: což se dnešní vládnoucí činitelé chovají jinak? Osmihlasou parlamentní většinou prosazují protiústavní změny (např. pandemický zákon), účelově zavádějí a prodlužují nouzový stav, který jim umožňuje podrobovat tvrdým restrikcím život společnosti, znemožňovat její spontánní projevy, zakazovat a z veřejného prostoru vyhánět nepohodlné, protože polemické a kritické myšlenky i jejich nositele, vypínat nežádoucí média. Dokonce i na to už si vytvářejí zákon, podle něhož bude šiřitel předem neschválených informací a myšlenek posuzován jako zločinec a bude s ním tak i zacházeno. Odmítají přiznat, že zavádějí cenzuru. Naopak pokrytecky zdůvodňují tyto nepokrytě cenzurní zásahy údajnou ochranou svobody slova. Něco tak absurdního snad nevyslovil ani ten Husák. Je to ochrana svobody slova, ale jen jediného druhu. Všechny ostatní se škrtnou i se svými hlasateli.

Havel ve svém dopise napsal hodně slov o pokrytectví, k němuž zatuchlý režim občany vede a nutí. Už je to tu ale zase. Doma mluvíte jinak než ve škole či na pracovišti. Když se náhodou podřeknete a promluvíte tak, jak myslíte, číhá na vás na každém kroku udavač, protože i oznamovací povinnost tu přece máme dánu zákonem, a to v §368 trestního zákona. Mezi zločiny, které podléhají oznamovací povinnosti, patří i podle §310 „rozvracení republiky“. To je tak gumová floskule, že se pod ni může vejít kdeco. Od proslulé sentence typu „Husák je vůl“ až po výsostně odborně zdůvodněnou analýzu ekonomického nebo sociálního stavu ve společnosti, vyslovenou akademickým pracovníkem. Obojí může být pokládáno za způsobilé „rozvracet republiku“. To druhé samozřejmě ještě víc.

A ještě v jednom měl Havel pravdu. To pokrytectví, které se nám do veřejnosti vloudilo, není samohybné. Je řízeno vrchnostenskými pravidly dekretovanými občanům. I nyní platí, že za vyslovení jistých výroků, které nejsou v dokonalém souladu s oficiálními doktrínami dnešní moci, platíte ztrátou pracovních a často i občanských práv a perspektiv. Jsou profese, v nichž vám nebude dovoleno působit (média, vysoké školství atd.), budete a mnozí již jsou vytěsňováni na okraj společnosti. Už chybí jen ti proslulí „ztroskotanci a zaprodanci.“ To, že se dnešní moc bojí názorové konfrontace se zastánci jiných myšlenek, vypovídá jen o tom, že moc nemá myšlenky a názory a už vůbec ne schopnost je v čestném boji obhájit. Prostě má moc, a tu užívá plnými doušky.

Jiný prezident, mnohem dříve než Havel, totiž T. G. Masaryk prohlásil: „Demokracie je diskuse. Kde není diskuse, není demokracie“. Jako by mluvil o našem dnešku. Podobně jako Václav Havel ve svém dopise, z něhož tu, snad i pro poučení těch, co se k němu tak hlásí, ocituji několik pasáží. Stojí totiž za to:

„Základní otázka, kterou si tu je třeba položit, zní: proč se vlastně lidé chovají tak, jak se chovají. Myslím, že každému nepředpojatému pozorovateli je odpověď zřejmá: žene je k tomu strach. Ze strachu, že přijde o své místo, vyučuje učitel ve škole věci, kterým nevěří; ze strachu o svou budoucnost je žák po něm opakuje… Ze strachu, že jim bude znemožňována další práce, hlásí se mnozí vědci a umělci k ideám, v něž ve skutečnosti nevěří, píší věci, které si nemyslí nebo o nichž vědí, že nejsou pravdou. Ze snahy zachránit sami sebe mnozí dokonce udávají na jiné, že dělali to, co sami dělali s nimi… Čili: bojí-li se dnešní člověk například, že ztratí možnost práce ve svém oboru, může být tento strach stejně silný a může ho vést k týmž činům, jako když v jiných historických podmínkách mu hrozila konfiskace majetku. Metoda existenčního nátlaku je přitom dokonce v jistém smyslu univerzálnější: není totiž u nás občana, který by nemohl být existenčně (v nejširším slova smyslu) postižen; každý má co ztratit, a každý má tudíž důvod ke strachu. Škála toho, co může člověk ztratit, je bohatá: od nejrůznějších výsad vládnoucí vrstvy a všech zvláštních možností, plynoucích z moci, přes možnost klidné práce, postupu a výdělku v zaměstnání, přes možnost vůbec pracovat ve svém oboru, přes možnost studia, až k možnosti žít aspoň na tom stupni omezené právní jistoty jako ostatní občané a neocitnout se v oné zvláštní vrstvě, pro kterou neplatí ani ty zákony, které platí pro ostatní, totiž mezi oběťmi politického apartheidu… Zdá se, že málokdy v poslední době dával společenský systém tak otevřeně a bez zábran příležitost uplatnit se lidem ochotným hlásit se kdykoli k čemukoli, pokud jim to přináší užitek; lidem bezzásadovým a bezpáteřným, ochotným z touhy po moci a osobním prospěchu udělat cokoli; lidem lokajského založení, kterým nevadí jakékoli sebeponížení a kteří jsou kdykoli připraveni obětovat své bližní i vlastní čest příležitosti zalíbit se mocným. Za těchto okolností není náhoda, že tolik veřejných a mocenských funkcí je právě dnes obsazeno známými kariéristy, oportunisty, hochštaplery a lidmi s máslem na hlavě. Anebo prostě typickými kolaboranty, tj. těmi, kteří mají zvláštní schopnost za jakékoli situace vždy znovu přesvědčit sebe samé, že svou špinavou prací takzvaně něco zachraňují, nebo že aspoň zabraňují horším, aby obsadili jejich místa… Lidé jako by… ztratili víru v budoucnost, v možnost nápravy obecných věcí, ve smysl boje za pravdu a právo. Rezignují na všechno, co přesahuje rámec jejich běžné každodenní péče o své osobní zajištění; hledají nejrůznější způsoby úniku; propadají apatii, nezájmu o nadosobní hodnoty, nezájmu o své bližní, duchovní pasivitě a depresi. A kdo se ještě pokouší vzdorovat tím, že například odmítá přijmout princip přetvářky jako východisko k existenci, protože pochybuje o hodnotě seberealizace, která je zaplacena sebeodcizením, jeví se stále víc zlhostejnělému okolí jako podivín, blázen, donkichot – a posléze je nutně přijímán i s určitou dávkou nevole, jako každý, kdo se chová jinak než ostatní, a u něhož navíc hrozí nebezpečí, že svým chováním nastaví svému okolí kritické zrcadlo. Anebo – druhá možnost – zlhostejnělá komunita navenek takového jedince ze sebe vylučuje nebo se ho straní, jak je od ní žádáno, tajně nebo v soukromí s ním však sympatizuje, doufajíc, že takovou skrytou sympatií s někým, kdo se chová tak, jak by se ona sama chovat měla, ale nemůže, učiní zadost svému svědomí… Není asi třeba moc představivosti k tomu, aby člověk pochopil, že taková situace nemůže vést k ničemu jinému než k postupné korozi všech mravních norem, k rozpadu všech měřítek slušnosti a k obsáhlému podlomení důvěry ve smysl takových hodnot, jako je pravda, zásadovost, upřímnost, nezištnost, důstojnost a čest. K ničemu jinému než k poklesnutí existence na úroveň biologického vegetování, tedy k oné „hlubinné“ demoralizaci, která vyplývá ze ztráty naděje a z krize pocitu životního smyslu. K ničemu jinému než k novému zpřítomnění toho tragického aspektu celkového postavení člověka v moderní technické civilizaci, který souvisí se ztrácejícím se horizontem absolutna a který bych nazval krizí lidské identity: anebo může snad brzdit rozpad totožnosti člověka se sebou samým systém tak tvrdě od něho vyžadující, aby byl někým jiným, než je?... Nejhorší na této krizi ovšem je, že se prohlubuje: stačí se jen trochu povznést nad omezenou perspektivu každodennosti, abychom si s hrůzou uvědomili, jak rychle všichni opouštíme stanoviště, z nichž jsme ještě včera odmítali ustoupit: co ještě včera chápalo společenské vědomí jako neslušné, dnes běžně omlouvá, aby to zítra zřejmě přijímalo jako přirozené a pozítří možná dokonce jako příklad slušnosti. O čem jsme ještě včera prohlašovali, že tomu nikdy nepřivykneme, nebo co jsme prostě měli za nemožné, dnes bez údivu přijímáme jako skutečnost. A co bylo naopak ještě nedávno pro nás samozřejmostí, dnes chápeme jako výjimečné a brzy – kdoví – budeme považovat za nedostupný ideál.“

(Citace převzaty z portálu Moderní dějiny, ZDE)