Tehdy totiž hrozilo, že konstelace politických sil na pražské radnici je taková, že by zastupitelstvo mohlo povolit znovupostavení tohoto symbolu doby Temna v naší zemi.
Dnes může řada rádoby objektivních publicistů stokrát psát o tom, že postavení sloupu pár let po ukončení třicetileté války bylo vlastně jen poděkováním (katolických) věřících Panně Marii za to, že zachránila Prahu před jejím dobytím švédským vojskem na samém konci třicetileté války. Nepochybuji o tom, že mezi obránci Prahy z řad studentů i pražských měšťanů, kteří bojovali v roce 1648 proti Švédům, snažícím se dostat na Staré a Nové město především z Malé Strany, byla celá řada tajných nekatolíků. Ti bojovali proti, de facto, svým protestantským souvěrcům ve švédském vojsku. Věděli, proč tak činí. Švédové by poté, co by vtrhli do Starého a Nového města Prahu kompletně vydrancovali. Bojující Pražané tedy chránili své životy, své rodiny, své domovy a majetek a to se jistě dá pochopit.

Ale pro většinu obyvatel po vzniku republiky byl Mariánský sloup především symbolem násilné rekatolizace země, která znamenala odchod statisíců Čechů a Moravanů do exilu, do nekatolických zemí Evropy, především do Německa.

A proč vlastně Panenka Marie a jakou v tom vlastně hrála roli? Týnský chrám na Staroměstském náměstí byl, od husitské revoluce až do bitvy na Bílé hoře a následného vniknutí vítězného katolického vojska do Prahy po bitvě na Bílé hoře a jejího vydrancování, hlavním utrakvistickým chrámem v zemi. Ve výklenku portálu chrámu, směrem na Staroměstské náměstí stál, jako symbol husitské víry, zlatý kalich. Ten byl vítěznou katolickou soldateskou po bitvě na Bíle hoře stržen a rozbit na kusy a ze vzácného kovu byla ulita soška Panny Marie Vítězné. Byla symbolem vítězství katolicismu nad protestantismem.

Bývalý ministr obrany Promopro Vondra říká, že dav, který strhnul 3. 11. 1918 Mariánský sloup, byl veden opilcem Frantou Sauerem, známým představitelem pražské bohémy a kamarádem Jaroslava Haška. Měl by ale spíš připomenout, že v davu, který se spontánně podílel na stržení nenáviděného symbolu habsburského útisku, byla také mladá Milada Horáková. To už se ovšem čerstvému europoslanci Vondrovi nehodí do argumentace, kterou zvolil.

Je potřeba ocenit zásadní postoj, který v tom zaujal pražský primátor Hřib. Městská policie instruovaná jeho lidmi si počínala chytře a korektně. Postavila vozidlo policie na místo, kam by mohli klerikální aktivisté chtít umístit svůj pomník.

Bylo zajímavé také v televizních závěrech vidět, jak se shluk stoupenců znovuumístění Mariánského sloupu snaží masírovat několik katolických prelátů, kteří dorazili na místo, aby zde drmolili své modlitby. O katolické církvi se běžný občan v současnosti dozvídá vesměs jen tehdy, když se jedná o další žaloby na majetek, který chce tato církev získat. Nyní podporuje protiprávní snahu jakéhosi sochaře a části svých fanatických věřících o umístění církevní památky odstraněné před více než sto lety českými vlastenci znovu na Staroměstské náměstí.

Když už katolická církev není v současné době vítězná, protože boj o své věřící prohrává, stejně tak ovšem jako většina nekatolických církví, snaží se alespoň ukázat, že je církví bojující.

Postavení Mariánského sloupu by bylo jejím velkým vítězstvím. Je proto dobře, že pražské Zastupitelstvo tento její drzý požadavek odmítlo již před drahným časem a dnešní vedení pražské radnice na tomto rozhodnutí trvá.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele