Tři ministři vlády, která úporně šetří na dolních devadesáti procentech, „byli odejiti" kvůli obviněním z korupce nebo záhadného zbohatnutí, zatímco jeden skončil pro neschopnost. Několik ještě stále aktivních ministrů je, i na základě trestních oznámení koaličních kolegů, vyšetřováno policií.

Kdyby ze státní kasy odtékaly peníze do firem spřátelených, nebo v našem ráji anonymních akcií možná přímo vlastněných některými politiky jen občas, státní rozpočet by to možná ustál. Bohužel pouštění státu žilou se děje s intenzitou, která ohrožuje život pacienta.

Ač podle vlády rozpočtové odpovědnosti státní kasu vysává prý především zbytnělý sociální stát, ve skutečnosti mnohem větší škody působí nekompetentní hospodářská politika a systémová korupce, přičemž podezřelých majetkových kauz je už tolik, že kdyby nebylo justičních orgánů jiných zemí, jistě by se s pomocí blahosklonného mlčení naší justice a politiky zapomnělo i na „velké kusy", jako jsou Pandury nebo privatizace Mostecké uhelné.

Jen v posledních dnech jsme si v nekončícím napínavém seriálu na téma rozkrádání státu mohli užít kauzy nefunkčních, ale o to více předražených letounů CASA nebo stamiliónového tunelu v podobě nikdy nezbudovaného hotelu ve vojenské nemocnici ve Střešovicích. Dozvěděli jsme se také, že firma ministra dopravy v předešlé, též prý rozpočtově odpovědné vládě zbohatla během jeho vládního angažmá ještě neuvěřitelněji, než si byl ve svém majetkovém přiznání schopen vzpomenout.

Zřejmě kvůli zaujetí pro hledání úspor vláda rozpočtové odpovědnosti také zapomněla hlídat kritéria pro přítok peněz ze strukturálních fondů EU hned v několika resortech, takže Česká republika přijde možná až o desítky miliard korun. Vyčerpávající zaujetí úsporami je také zřejmě důvodem, proč se vláda nestíhá ucházet o 12 miliard korun, na které je v souvislosti s šetřením podivné privatizace Mostecké uhelné upozornila švýcarská justice.

Téměř jisté ovšem je, že o miliardy nepřijdou firmy podnikající v hazardu, protože se vládní koalici, bohužel i s přispěním části opozice, tak nějak opět nepodařilo hazard patřičně zdanit.

Navzdory heroickému úsilí vlády v boji s korupcí se také nepodařilo přijmout zákon o státních zakázkách v takové podobě, aby firmy, které zakázky získají, musely rozkrýt všechny subdodavatele, takže i nadále zůstanou skryti politici a kmotři, kteří se na státních zakázkách obohacují.

Za takových okolností je samozřejmě velmi těžké přesvědčit průměrného občana, aby si konečně přestal žít nad poměry. Inspirace se občanovi nedostane ani v tom, jak realisticky balancovat výdaje a příjmy, protože historicky prý fiskálně nejodpovědnější vláda klidně schválila rozpočet, který je ve světle ekonomického vývoje v lepším případě pohádkou, v horším hororovým příběhem z dílny nejlepšího ministra financí na východ od Labe.

Pohádkou bylo také tvrzení, že by se hrdá česká koruna, ona prý poslední hráz našeho státu proti neodpovědným integračním snahám, mohla stát druhým švýcarským frankem. Teď se ukazuje, že měně státu prožraného korupcí a šlendriánem nikdo moc nevěří. A že ekonomické turbulence mající původ za našimi hranicemi nás dostihnou s nemilosrdnou silou, ať už vláda proti EU najmenuje třeba hned pět státních tajemníků a guvernérem České národní banky bude ten nejdokonalejší klon Václava Klause.

Rok 2012 bude tudíž opravdu rušný. Až vejdou začátkem roku v platnost „reformy", které postihnou především dolních 90 procent, začnou si mnozí občané velmi naléhavě klást otázku, zda si tuto vládu opravdu mohou dovolit. Vládu, která vymýšlí nové a nové triky, jak na nich ušetřit, ale nezvýší daně bohatým, a nedělá téměř nic pro to, aby to, co se ušetří, nemizelo v nenasytných útrobách českého mafiánského kapitalismu.

Psáno pro Právo, 19.11.2011. Vyšlo na blogu aktualne.centrum.cz. Publikováno se souhlasem autora.