Josef Beránek: O velkodušnosti, jíž se projevuje svoboda zralých lidí

22.09.2016 21:36 | Zprávy

11.září 1989 se otevřela hranice mezi Maďarskem a Rakouskem. Tisíce východních Němců začaly prchat do svobodného světa. Za pár měsíců bylo po železné oponě.

Josef Beránek: O velkodušnosti, jíž se projevuje svoboda zralých lidí
Foto: Hans Štembera
Popisek: Vlajka EU

Někdy začátkem prosince 1989 mě v informačním centru Občanského fóra oslovil nenápadný čtyřicátník, že by rád pozval čtyři studenty do Belgie. Poznávací stáž, říkal trochu nekonkrétně. Mysleli jsme, že mluví za nějakou mládežnickou organizaci, nebo vzdělávací instituci, ale ukázalo se, že nás pozvalo několik rodin z Brugg.

Během čtrnácti dnů nám pak ukázali univerzitu, studentské kluby, navštívili jsme hodinu angličtiny, nemocnici, květinovou burzu, místního faráře i vězení, skautskou základnu na venkově i historické uličky měst. Starali se o nás jako o vlastní děti.

Od té doby se hodně změnilo. Jsme členy Evropské unie. Sdílíme týž Schengenský prostor. Vystačíme si s jednou bankovní kartou. Naši europoslanci sedí s těmi belgickými v téže jednací síni Evropského parlamentu. Přesto všechno se mi ale, když se řekne Evropa, vždycky vybaví nejdřív těchto čtrnáct dní. Lidé, kteří nečekali, až někdo něco zorganizuje, ale prostě pozvali mladé lidi zpoza železné opony k sobě domů, aby se s nimi podělili o své pohodlí, čas i plány do budoucna.

Udělali to jen tak, z vlastní vůle.

Podobnou velkodušnost jsem později zažil na jednom setkání Ackermann-Gemeinde, kde se diskutovalo o solidaritě v Evropě. Přítomný europoslanec se vyjádřil, že solidarita se zadluženým Řeckem má své meze, vždyť jde o peníze obyčejných Evropanů. Ale ostatní účastníci mu dali docela zřetelně najevo, že počítají s tím, že „společný podnik“ něco stojí.

Evropané a celá Unie dnes čelí problémům, které jsme si v devadesátých letech nepřipouštěli: vztahy mezi bohatým severem a zadluženým jihem, stabilita společné měny, dohled nad bankami, imigrační vlny, islamistické buňky vychovávající sebevražedné atentátníky, nevypočitatelné Rusko za humny.

Snad ve všech těchto oblastech počínaje společnou měnou a konče společnou obranou před teroristy, mají zastánci Unie, a případně její hlubší integrace, stejně tolik dobrých důvodů jako stoupenci jejího rozvolnění (a řekl bych přímo zmarnění). I evropské dotace, které jsou pro mnohé jediným pádným důvodem „pro EU“, jiní považují za nástroj, jímž si Brusel ochočuje národní vlády.

Člověk je bytost společenská, které je vlastní překonávat hranice, říká filosof Ladislav Hejdánek. Člověk naopak potřebuje hranice, jinak ztratí pocit bezpečí, oponuje mu profesor Petr Piťha.

V učebnicích historie evropské integrace se píše, že Robert Schuman jako schopný politik uměl v pravou chvíli navrhnout malý krůček směřující k velké vizi a že Jean Monet pečlivě propočítal, že integrace se ekonomicky vyplatí. To je dobré vědět. V méně citovaných studiích se můžeme dočíst, kolik energie a vytrvalosti stojí za jednotlivými milníky integrace a kolik plánů se nakonec zrealizovat nepodařilo (třeba společná evropská armáda). S tím je třeba počítat. Jsou také projekty, které fungují skvěle. Třeba volný pohyb osob v Schengenském prostoru nebo studentské výměny v rámci programu Erasmus. Každoročně alespoň jeden semestr studuje v jiné evropské zemi téměř 300 000 studentů, z Česka během těch let vyjelo na zkušenou skoro sto tisíc mladých lidí. Zpětná vazba je neuvěřitelně pozitivní. Zvláště když studenti mají možnost pobývat i v tamních rodinách. To je dobré zažít. Naše rodina takto díky naší nejstarší dceři objevila letos v létě nové přátele v Německu.

Netajím se tím, že je mi bližší překonávání hranic, nevěřím, že ve světě, který je přirozeně nejistý, právě hranice zajistí pocit bezpečí a jistoty.

Datum 11. září je však též připomínkou teroristického útoku na newyorská dvojčata. A teroristickým útokům se dnes nedokáže zcela ubránit ani Evropa.

Je pochopitelné, že tváří v tvář tomuto poznání se lidé chytají každého stébla, každého ochranného štítu. Že volají po silných vůdcích a neprostupných hranicích. To volání by však nemělo přehlušit velkodušnost, jíž se projevuje svoboda zralých lidí. Lidí, kteří si uvědomují, že je blaženější dávat než brát. Najde se jich však v Evropě tolik, aby zůstala tím celosvětově obdivovaným místem k žití?

Josef Beránek
publicista, spolupracovník IKDP

Více na www.ikdp.cz.

Tento článek je uzamčen

Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: PV

17. listopad

Dobrý večer, pane Zdechovský, chci se zeptat, jak se díváte na prohlášení našeho vrcholného politika, cituji: Ne každý názor musíme respektovat a ne každý názor je stejně "hodnotný"? 35 let po revoluci je schopen toto říci do rozhovoru nás premiér? Opravdu? Svůj názor raději vyjadřovat nebudu, ale ...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Jiří Paroubek: Kokain, tráva nebo špiritus?

15:49 Jiří Paroubek: Kokain, tráva nebo špiritus?

To už nedávají ani ti největší a nejzaslepenější podporovatelé vlády z řad komentátorů a expertů. Ne…