Svět se změnil. I ten soutěžněprávní. Pandemie covid-19 ochromila bezprece­dentně celou planetu a dotkla se nejen zdraví a životů, ale rovněž změnila cho­vání spotřebitelů a podnikatelů a dotkla se fungování ekonomiky jako celku.

Určité sektory byly komplexně tvrdě zasaženy a jsou nadále ve velké krizi, zatímco jiné naopak pociťují masivní nárůst poptávky. Některé služby nelze vůbec posky­tovat. Docházelo a dochází k nedostatku a zvýšené poptávce po určitých typech zboží. Ukazuje se, že pro jejich efektivní zajištění je třeba v určitých situacích až nadstandardní kooperace vzájemně si konkurujících společností, která mnohdy musí jít až na samé hranice soutěžním právem dovoleného jednání a někdy i za ně. Mění se chování spotřebitelů. Stále více obchodů a služeb se odehrává v digitálním prostředí internetu, viditelnost ve vyhledávačích a data se stávají naprostou alfou a omegou úspěchu v hospodářské soutěži při boji o zákazníky.

Pandemická situace tak umocňuje a urychluje některé trendy ohrožující v posledních letech hospodářskou soutěž. Zavedení hráči kupují vznikající a roz­víjející se společnosti s relativně malým obratem za gigantické sumy. Algoritmy kontrolují a upravují téměř v nulovém čase ceny produktů na internetu a soutě­žitelé nabízející produkty na cenových srovnávačích dokážou prostřednictvím robotů monitorovat výkyvy cen. Zavedení dominující soutěžitelé díky pande­mické situaci ještě posilují svoji tržní sílu, čemuž napomáhá i zvýšená poptávka a složitější a dražší logistika, která může mnohdy vést i k zužování dříve relativně rozsáhlých geografických trhů.

Stále častěji deklarovaná nemožnost prodávat prostřednictvím některých zavede­ných kanálů a platforem představuje obrovskou bariéru vstupu a expanze zejména pro menší a střední hráče, a to především díky výrazným síťovým efektům a tržní síle zavedených digitálních zprostředkovatelů klíčových digitálních služeb.

Je patrný silný politický tlak na zelenější a udržitelnější rozvoj především ze strany Evropské unie, snaha o zavádění operativních opatření a regulaci těch nejsilnějších digitálních hráčů, kteří disponují obrovskou tržní silou a svým cho­váním mohou petrifikovat soutěž na mnoha navázaných trzích, ke kterým slouží jako vstupní brána.

Technologický rozvoj umožňuje nepřeberné množství komunikačních pro­středků, snadnou koordinaci a operativní reakci při výměně informací mezi soutěžiteli. To samozřejmě znesnadňuje případné odhalování utajovaných kar­telových dohod, jejichž účastníci jsou díky novým komunikačním technologiím schopni efektivně a s minimálními náklady monitorovat jejich plnění, vzájemnou koordinaci řídit a úspěšně ji skrývat.

Soutěžní úřad je pochopitelně nucen na všechny výše uvedené trendy a změny reagovat. Přizpůsobovat se, modernizovat, kooperovat, a to jak v tuzemsku, tak se zahraničím. To vše s jasným a zřetelně stanoveným cílem chránit hospodářskou soutěž co nejefektivněji, ku prospěchu spotřebitelů a celé společnosti. Způso­bem umožňujícím, aby byly zdroje alokovány a výrobky a služby produkovány efektivně a byl díky tomu zvyšován spotřebitelský blahobyt. K tomu je však třeba mít jasně stanoveny priority a smysl toho, co vlastně má být soutěžním právem chráněno. Bez tohoto zakotvení se totiž můžeme dostávat na poměrně tenký led, neboť zneužití ochrany hospodářské soutěže k prosazování individuálních zájmů může způsobovat výrazné ekonomické škody pro celou společnost.

Co je tedy aktuálním smyslem a cílem ochrany hospodářské soutěže? Je cíl pouze jeden, nebo je jich více? Je třeba v tomto směru s ohledem na aktuální trendy daný cíl měnit či přidávat cíle a chránit v rámci ochrany hospodářské soutěže i další hodnoty, respektive veřejné zájmy? Je nutné k tomu změnit i znění aktuálních soutěžních norem? To jsou otázky, jejichž zodpovězení, respektive postoj k nim v praxi formuje přístup výkonu působnosti a pravomoci každého soutěžního úřadu.

Pokud se podíváme do zdrojů, ve kterých lze smysl soutěže hledat, tedy pře­devším projevů představitelů soutěžních úřadů, odborné literatury, judikatury a rozhodovací praxe úřadů samotných, je evidentní, že hospodářské soutěži se připisuje více významů a cílů. Je zmiňována funkční hospodářská soutěž jako hodnota sui generis, blahobyt spotřebitelů, blahobyt společnosti, tržní struktura, spravedlivé a férové fungování trhů, efektivnost atd. Na evropské úrovni je navíc zmiňována rovněž integrační funkce. Ze zmíněných cílů jsou zásadní především dva, které lze spojit do jedné věty, a to ochrana hospodářské soutěže jakožto hodnoty sui generis, která nepřímo zvyšuje blahobyt spotřebitelů. Tento pohled na ochranu hospodářské soutěže je koncepčně udržitelný, obtížně zneužitelný a umožňuje koherentní aplikaci stávajících norem, neboť nepůsobí protichůdně.

Takto pojatá ochrana hospodářské soutěže není bezúčelná a měla by se měřit za pomoci jejího vlivu na efektivitu a dopadu na spotřebitele. Začít přisuzovat ochraně hospodářské soutěže další cíle, například zmiňovanou udržitelnost, ochranu životního prostředí, zaměstnanost, byť jsou to nepochybně veřejné zájmy hodné ochrany, nepovažuji za správné, neboť to může vést k zastření prvotního smyslu ochrany soutěže a problematické aplikaci. Tyto hodnoty lze nejenže efektivně chránit i jinak, ale mají být primárně chráněny jinými pro­středky, především regulací.

Je třeba zdůraznit, že hospodářská soutěž nechrání jednotlivé soutěžitele a nezaručuje v žádném případě, že každý na trhu musí uspět. Právě naopak. Hos­podářská soutěž je boj o zákazníka, tvrdý a neúprosný, a jen ten, kdo poskytuje nejlepší zboží a služby, neustále je zdokonaluje, přichází s inovacemi, umí vyu­žívat moderních prostředků, oslovit zákazníka atd., v ní může a má uspět. Smys­lem ochrany hospodářské soutěže proto není chránit jednotlivé soutěžitele, aby každý bezpodmínečně mohl úspěšně působit na trhu, ale chránit soutěž jako takovou. Přitom je třeba tuto ochranu chápat a vykonávat s vědomím, že právě funkční hospodářská soutěž i za cenu zániku a odchodu neefektivních soutěži­telů z trhu vede k produkční a alokační efektivitě a nepřímo, díky jí vytvářenému neustálému tlaku na zlepšování, zvyšuje již zmiňovaný spotřebitelský blahobyt.

Hospodářská soutěž je aktuálně v České republice chráněna teoreticky třemi komplementárními systémy, respektive pilíři ochrany soutěžního práva. Prvním pilířem je administrativně právní prosazování soutěžního práva zastoupené Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže, který protisoutěžní jednání trestá především ukládáním vysokých pokut soutěžitelům, kteří se dopustí přestupku narušení hospodářské soutěže. Dále je to pilíř soukromoprávní, jenž spočívá v tom, že každý, kdo utrpěl protisoutěžním jednáním újmu, má nárok být odškod­něn, respektive tuto škodu soukromoprávně vymáhat prostřednictvím žalob na náhradu škody u obecných soudů. Platí přitom, že čím je vymáhání čas­tější a úspěšnější, tím má výraznější odstrašující efekt od protisoutěžního jed­nání, neboť soutěžitelé si jsou vědomi, že vedle rizika uložení sankce ze strany soutěžního úřadu budou s vysokou pravděpodobností navíc nuceni uhradit škody, které svým jednáním způsobili. Třetím pilířem je trestněprávní ochrana soutěžního práva, která cílí na postih konkrétních fyzických osob a týká se s ohledem na aktuálně platné zákony pouze kartelových dohod, nikoli zneužití dominantního postavení, nepovoleného uskutečňování spojení, narušení sou­těže ze strany orgánů veřejné správy či vertikálních dohod.

Je však třeba konstatovat, že v tuzemské praxi je funkční především pilíř admi­nistrativně právní reprezentovaný odhalováním a trestáním narušení hospodář­ské soutěže ze strany ÚOHS, neboť dosud nemáme výraznější množství případů ani judikatury týkající se náhrady škody způsobené protisoutěžním jednáním a rovněž ani jeden případ pravomocně odsouzené fyzické osoby za spáchání trestného činu spočívajícího v uzavření kartelu. Přestože vůle zákonodárce nepochybně byla, aby fungovaly všechny tři výše zmiňované pilíře, faktem je, že současná právní úprava, praktické schopnosti vyšetřovacích orgánů, přístup soudů a obecně právní kultura a povědomí o ochraně hospodářské soutěže v České republice ukazují, že reálně funguje především systém administrativně právní ochrany hospodářské soutěže prováděný ÚOHS. Tím je v České repub­lice jeho zodpovědnost a role ochránce hospodářské soutěže ještě výraznější a náročnější.

Ochranu může ÚOHS obecně provádět dvěma základními cestami, a to soutěžní advokacií a vymáháním soutěžního práva prostřednictvím správních řízení. Soutěžní advokacie spočívá obecně v osvětě a rozšiřování povědomí o důleži­tosti a významu hospodářské soutěže pro rozvoj ekonomiky a růst blahobytu. Její efekty jsou sice obtížně měřitelné, nicméně z mého pohledu nezastupitelné a velmi potřebné. Ve svém důsledku totiž výrazně podporují a usnadňují efek­tivnější vymáhání soutěžního práva, neboť informovaná veřejnost, především pak přímo soutěžitelé, mohou být cenným zdrojem informací, které lze využívat při prosazování soutěžního práva. Samotné vymáhání, respektive prosazování soutěžního práva pak spočívá v kontrole a trestání narušování hospodářské sou­těže soutěžiteli prostřednictvím správních řízení v konkrétních případech. Lze je rozdělit na ex ante prováděné prostřednictvím kontroly koncentrací a ex post týkající se zakázaných dohod soutěžitelů, jednostranných zneužívajících praktik společností v dominantním postavení a narušování soutěže ze strany orgánů veřejné správy při výkonu veřejné moci. Obě tyto cesty fungují synergicky a je třeba, aby je ÚOHS rozvíjel současně.

Úroveň povědomí o hospodářské soutěži, její potřebnosti a prospěšnosti pro společnost je v tuzemsku bohužel stále spíše nízká. Je proto třeba, aby byl ÚOHS otevřenější a ještě více kladl důraz právě na soutěžní advokacii. Nutné je pravidelně, cíleně komunikovat a vysvětlovat problematiku soutěžního práva a ekonomie veřejnosti, podnikatelům, akademické sféře, státní správě i politi­kům. Tato činnost Úřadu by měla být systematická a průběžná a vést k přijímání regulace a legislativy, která není protisoutěžní, a rovněž k vyššímu množství i kvalitě podnětů a efektivnějšímu fungování leniency programů sloužících k odhalování kartelových dohod. To pochopitelně posílí i druhou větev ochrany hospodářské soutěže prováděnou ÚOHS, tedy efektivnější vymáhání a prosazo­vání hospodářské soutěže v konkrétních případech jejího narušení či ohrožení.

Významná v rámci soutěžní advokacie ze strany ÚOHS je i podpora dalších pilířů ochrany hospodářské soutěže, tedy soukromoprávního vymáhání soutěžního práva a směřování k odpovědnosti a postihování konkrétních fyzických osob stojících za protisoutěžním jednáním. V oblasti soukromoprávního vymáhání již byla zahájena ze strany Úřadu osvětová iniciativa zejména směrem ke státní správě prostřednictvím aktivního upozorňování potenciálně poškozených orgánů veřejné správy na možnost vymáhat náhradu škody způsobenou bid rig­gingem. Tento trend musí ÚOHS podporovat a případně jej i rozšiřovat směrem k soukromé sféře, byť jeho působnost mu neumožňuje zapojit se v individuál­ních případech. Přesto má nicméně možnost aktivně vyzývat a poskytovat meto­dickou pomoc k vymáhání protisoutěžním jednáním způsobené škody.

Trestání konkrétních fyzických osob za kartelové dohody je aktuálně dle platné legislativy svěřeno výhradně orgánům činným v trestním řízení. Ač je daná úprava obsažena v trestněprávních předpisech více než deset let, nebyla dosud příslušná ustanovení využita. V tomto ohledu je tedy vhodné se minimálně zamýšlet nad případnou legislativní změnou směřující k přijetí úpravy, na jejímž základě by byla Úřadu dána možnost správního trestání konkrétních fyzických osob, minimálně za uzavírání kartelových dohod v režimu správního práva, respektive přestupků, a to finančními pokutami či zákazy výkonu funkce kon­krétní fyzické osoby. Tyto tresty by pochopitelně mířily především na statutární orgány a manažery, kteří stojí za uzavřením, případně plněním a udržováním kar­telových dohod. V Evropě by se přitom nejednalo o žádný exces, neboť takovouto možnost má řada dalších soutěžních úřadů členských států a je evidentní, že ji začínají stále častěji využívat. Je pochopitelné, že tato legislativní zakotvení by bylo třeba velmi opatrně vážit ve vztahu k dalším vyšetřovacím nástrojům, zejména leniency programu a případně i proceduře narovnání.

Ve vztahu ke konkrétním jednotlivým praktikám, vůči kterým ochrana hospo­dářské soutěže z hlediska zákona směřuje, tedy zakázaným dohodám, zneužití dominantního postavení, kontrole koncentrací a ochraně před narušením hospo­dářské soutěže ze strany orgánů veřejné správy při výkonu veřejné moci lze říci, že Úřad musí nadále tvrdě a nekompromisně postupovat především vůči jedno­značně škodlivým protisoutěžním praktikám, tedy hardcore kartelovým dohodám a cílenému zneužívání dominantního postavení, kterým jsou soutěžitelé danou praktikou vylučováni z možnosti konkurenčně působit na dotčených trzích. Jeli­kož teorie i mnohaletá praxe ukazují, že tyto praktiky skutečně v žádném ohledu neprospívají nikomu jinému než těm, kteří je provádějí, a škodí významně eko­nomice, není zde velký prostor pro shovívavost či využívání alternativního řešení soutěžních problémů například ve formě přijetí závazků bez uložení pokuty.

Naopak v případech, kdy se jedná o narušení soutěže nikoliv cílené, ale výsled­kové, je možné o alternativním řešení soutěžně problematického jednání uva­žovat. Toto bývá často nasnadě u jednostranných praktik či vertikálních dohod, kdy v některých případech nemusí být zcela zřejmé, zda daná praktika je ve výsledku skutečně protisoutěžní, nicméně zde existuje důvodná obava, že by mohla být. Potom, pokud je zde vůle i ze strany příslušných soutěžitelů, je sku­tečně nejefektivnějším řešením přijetí závazků, které potenciální protisoutěžní problémy efektivně odstraní.

Ve vztahu ke kontrole koncentrací si je třeba uvědomit, že pandemická situ­ace povede s vysokou pravděpodobností k ještě vyšší koncentraci v některých odvětvích, a je proto třeba pečlivě vážit případná spojení soutěžitelů s výraznou tržní silou a vysokými tržními podíly a v případě potřeby využívat možností přijetí závazků, ať už strukturálních či behaviorálních, nebo přikročit až k nejzazšímu řešení, tedy zákazu uskutečnění spojení. Samozřejmě platí, že pokud soutěži­telé uskutečňují spojení bez notifikace, ač jsou k tomu dle obratových kritérií povinni, je třeba takovéto jednání trestat. Nicméně v případech, kdy je evidentní, že se nejednalo o úmysl a šlo spíše o pochybení a zároveň se jedná o spojení, které evidentně nevede k podstatnému narušení soutěže na tuzemských trzích a dotčení soutěžitelé spolupracují s Úřadem při vyšetřování, není nutné přistu­povat k drakonickým sankcím.

Pokud jde o kontrolu nenarušování hospodářské soutěže orgány veřejné správy při výkonu veřejné moci, zde by měl být ÚOHS spíše partnerem a snažit se především napravovat problematická jednání preventivně, vzdělávat veřejnou správu a vysvětlovat, jaká jednání soutěž ohrožují a narušují. Velmi nízké pově­domí orgánů veřejné správy v této oblasti dokládají například neustále se opaku­jící pochybení ve vyhláškách o hazardu, za které již Úřad uložil značné množství pokut, a to i přestože k dané problematice vydal specializovaný informační list a soustavně na ni upozorňuje. Dále k této problematice lze říci, že zásadním kro­kem je chystaná novela zákona o ochraně hospodářské soutěže v souvislosti s transpozicí směrnice ECN+, která mimo jiné zavádí i možnost přijetí závazku pro tento typ přestupku. To v praxi velmi pomůže a umožní do budoucna řešit problematická jednání orgánů veřejné správy především právě tímto způsobem a nikoliv pokutou, kdy ve výsledku stát pokutuje stát či územně samosprávný celek a dochází tak jen k transferu veřejných prostředků. Samozřejmě pokud takovéto řešení nebude možné, pokuty a souběžná opatření k nápravě nadále zůstávají prostředkem ÚOHS k donucení orgánů veřejné moci nenarušovat hos­podářskou soutěž při výkonu veřejné moci.

Z hlediska vedení a odstrašování soutěžitelů od porušování norem soutěžního práva jsou pochopitelně nejznámějším a nejúčinnějším nástrojem sankce, a to především v podobě finančních pokut. V roce 2018 přijal ÚOHS novou metodiku pokut s cílem jejich výrazného zvýšení, neboť tehdejší pokuty nevedly v mnoha případech k dostatečně odstrašujícímu efektu. Metodiku je třeba do budoucna plně využívat a u závažných jednoznačně protisoutěžních jednání, jako napří­klad tvrdých kartelů, postupovat přísně a neváhat uložit i vysoké sankce. Platí to zejména tam, kde se jedná o základní, obtížně zastupitelné zboží a služby. ÚOHS je do budoucna nadále rovněž připraven k využití specifické sankce udělení zákazu plnění veřejných zakázek v případech bid riggingu u veřejných zakázek, pokud samozřejmě nedojde ze strany soutěžitelů k využití programu leniency či procedury narovnání, při kterých nelze tento zákaz uložit.

Za účelem efektivního výkonu poslání má ÚOHS možnost nezabývat se méně významnými protisoutěžními jednáními díky tzv. prioritizaci. Její malé využití v dosavadní praxi neznamená, že se tak nestane v budoucnu, neboť v některých případech může být skutečně vhodné alokovat omezené lidské i finanční zdroje na vyšetřování závažnějších protisoutěžních jednání. Rozhodně totiž neplatí, že vyšetřit a prokázat ve správním řízení jednání, které je ve výsledku způsobilé ohrozit či snížit blahobyt spotřebitele jen marginálně, je výrazně snadnější než u jednání, které je v tomto ohledu velmi závažné. Je třeba zdůraznit, že priori­tizace v žádném případě není, ani do budoucna nebude, nároková a nelze se ze strany soutěžitelů spoléhat, že v případě, kdy se Úřad rozhodne nezabývat některým méně závažným případem, vzniká i v dalších podobných případech precedent, že se nebude zabývat ani jimi. K této možnosti bude přesto ÚOHS při­stupovat rozvážně, nicméně s ohledem na své omezené zdroje, je pochopitelně možné, že bude v marginálních případech prioritizaci využívat.

Zdá se, že v současné době dochází k poklesu nejen leniency žádostí, ale pře­devším i relevantních podnětů na možné protisoutěžní jednání zvenčí. Proto je třeba, aby ÚOHS podporoval a věnoval se osvětové činnosti v podobě sou­těžní advokacie a rovněž udržoval a posiloval svůj proaktivní přístup spočívající v aktivním hledání případných narušení hospodářské soutěže. Přitom je třeba z jeho strany využívat moderních metod a nových postupů, dat, ekonometrie, statistiky atd. Rovněž je třeba za účelem efektivního výkonu jeho působnosti v oblasti hospodářské soutěže spolupracovat s dalšími orgány veřejné správy, policií, státními zastupitelstvími, regulátory a rovněž s akademickou sférou. Pro­středkem vhodným k možnému zefektivnění Úřadu v oblasti vymáhání soutěž­ního práva je i mezinárodní spolupráce a maximální využívání informací a pod­kladů ze sítí ECN a ICN a dále kooperace a výměna zkušeností se sousedními zeměmi, s nimiž je naše ekonomika nejvíce svázána.

Do budoucna bude v oblasti vymáhání soutěžního práva snahou ÚOHS držet nastavený úspěšný trend v oblasti odhalování kartelů a zakázaných vertikálních dohod, zejména týkajících se určování cen pro další prodej, a ještě více podpořit odhalování případných narušení soutěže prostřednictvím zneužití dominantního postavení. Rovněž je důležité pokračovat v maximální snaze a zaměření na potí­rání bid riggingu, ve kterém je ÚOHS v posledních letech velmi úspěšný. Nicméně praxe i přesto ukazuje, že k němu v tuzemsku v dalších případech a systémově v některých sektorech nadále dochází.

Lze shrnout, že i v nadcházející, doufejme post-covidové, době bude fungující hospodářská soutěž ve prospěch blahobytu spotřebitelů nezastupitelnou hod­notou, jejíž ochrana bude v České republice i nadále primárně ležet na bedrech ÚOHS. Úřad by vedle svého samostatného působení v této oblasti a výkonu jemu svěřených činností měl aktivně podporovat a snažit se, aby efektivně fungo­valy i další možné cesty ochrany soutěže, tedy podporovat jak soukromoprávní vymáhání škody způsobené protisoutěžním jednáním, tak trestněprávní prosa­zování soutěžního práva vůči konkrétním fyzickým osobám. Rozsah takovéto podpory je ovšem omezen zákonem vymezenou působností ÚOHS. Může proto spočívat především v metodologické pomoci a medializaci možnosti vymáhat škodu způsobenou porušením soutěžního práva a úzké spolupráci s orgány čin­nými v trestním řízení, které samy o sobě jsou, jak ostatně dokládá dosavadní praxe, velmi cenným zdrojem informací pro možná vyšetřování ze strany Úřadu. Rovněž je mimořádně důležité, aby ÚOHS byl aktivní i v rámci legislativního pro­cesu a snažil se zabraňovat a vystupoval proti přijímání či novelizaci zákonů, které by neodůvodněně narušovaly hospodářskou soutěž. Současně by však měl být nejen kritikem, ale i partnerem při hledání alternativních, soutěži méně škodlivých legislativních řešení.

Rovněž lze říci, že samotné základy a principy ochrany hospodářské soutěže jsou natolik flexibilní a přitom praxí a judikaturou ustálené, že jejich výrazná změna či zavádění nových cílů soutěžního práva by s ohledem na některé soudobé trendy mohly vést k destabilizaci a právní nejistotě. Je přitom rovněž zřejmé, že ochrana soutěžního práva nedokáže reagovat na veškeré problematické aspekty fungo­vání trhů, a proto je v určitých oblastech třeba regulace, která by však měla mít své vlastní cíle a neměla by být inkorporována do oblasti ochrany hospodář­ské soutěže, respektive podřazována pod rozsah aktuálně platných soutěžních norem. Pokud soutěžitelé chtějí chránit určité hodnoty a mají pocit, že ochrana hospodářské soutěže jim v tom snad brání, mohou se snažit docílit přijetí potřebných regulačních opatření ze strany příslušných orgánů. Rovněž mohou naprosto v souladu s pravidly hospodářské soutěže aktivně své cíle prosazovat, uskutečňovat a dělat z nich svoji přednost pro zákazníky oproti konkurenci. Ze současné praxe je zřejmé, že mnoho společností sází například na tzv. „zelený“ marketing v oblasti ekologicky přívětivých řešení či bio produktů, na což mnozí zákazníci velmi slyší a jsou ochotni za výrobky a služby, které jsou udržitelné a šetrné k životnímu prostřední, zaplatit vyšší cenu a nést tak vyšší náklady sou­těžitelů způsobené takovými řešeními.

Stanoviska ÚOHS a jeho politika při ochraně hospodářské soutěže musí být do budoucna nadále jasně formulované, zřetelné a důsledné zejména vůči jednoznačně protisoutěžním jednáním. Naopak v případě pochyb či méně zřej­mých dopadů určitého jednání na soutěž, případně pouze jejího marginálního

narušení bez výraznějšího efektu a dopadu na spotřebitele, by měly být využí­vány nástroje, jako jsou závazky či prioritizace. ÚOHS musí držet krok s reálným vývojem na trzích a přizpůsobovat tomu jak svoji vyšetřovací strategii, tak se snažit mít dostatečné legislativní i technické nástroje pro možnost hospodář­skou soutěž efektivně chránit.

Nezastupitelnost fungující hospodářské soutěže v tržní ekonomice a její význam jako jednoho z nejvýznamnějších veřejných zájmů každého moderního liberál­ního státu, jsou neoddiskutovatelné. Proto je nezbytné, aby ÚOHS při její ochraně byl konzistentní, měl jasně stanovené priority a cíle a rovněž dostatečné zdroje a nezávislost. Současně je třeba, aby role Úřadu nebyla v oblasti ochrany soutěže omezena pouze na vyšetřování protisoutěžních jednání a kontrolu koncentrací ve správních řízeních, ale aby aktivně vystupoval v oblasti legislativy a snažil se zabraňovat přijetí předpisů zvýhodňujících některé soutěžitele či vytvářejí­cích neopodstatněné bariéry vstupu na trhy. ÚOHS musí rovněž spolupracovat

s dalšími soutěžními úřady, především v Evropské unii, a využívat této spolu­práce k plnění svěřeného cíle, tedy ochraně hospodářské soutěže.

ÚOHS musí být aktivní při všech činnostech směřujících k ochraně soutěže. Nesmí jen pasivně čekat na případná oznámení o jednáních potenciálně naru­šujících soutěž, ale musí je cíleně odhalovat z vlastní činnosti a snažit se působit osvětově a preventivně, aby k nim vůbec nedocházelo.

Věřím, že výše popsaný přístup spočívající v aktivitě, otevřenosti, aplikační konzi­stentnosti, využívání moderních metod ze strany ÚOHS a jeho široké spolupráci s dalšími subjekty při ochraně hospodářské soutěže povede v tuzemsku k napl­ňování jejího základního smyslu, tedy efektivnímu využívání zdrojů a maximálně produktivním trhům fungujícím ve prospěch spotřebitelů a celkovému zvyšování blahobytu společnosti v České republice.

Mgr. Ing. Kamil Nejezchleb, Ph.D.
místopředseda ÚOHS

Zdroj: uohs.cz