Problém platnosti smlouvy je jedním z nejčastějších, který občan po soudu uplatňuje. Dvakrát jsem se spravedlnosti u soudu nedomohl. Když některá strana neplní ve smlouvě podmínky, logicky každý občan očekává spravedlnost u soudu. Náš justiční aparát je nastaven na to, aby nerozhodoval logický stav, ale jak si usmyslí některá soudní větev, která se řídí mafiánskými metodami. U mafie rozhoduje pouze jedinec, který jedná jako státní moc výkonná.

Některé spory soudce rozhodne spravedlivě, podle logiky. Strana, která neplní smluvní podmínky, je příčinou sporu, proto není v právu. Soudce dá za pravdu straně, která smluvní podmínky plní. Bez ohledu na to, kdo se na soud obrátil.

Zpravidla se na soud obrací strana, které smlouva buď nevyhovuje, nebo někdo třetí (třeba stát) zasáhl do smluvních podmínek. Soudce si může vybrat, zda rozhodne podle logiky (římského práva), nebo může tvrdit (podle odstavce „Občanského soudního řádu“), že navrhovatel neprokázal „naléhavý právní zájem“.

Jednou jsem neprojevil „naléhavý právní zájem“, když jsem požadoval zneplatnit smlouvu, která byla v rozporu se zákonem. Poslanci stanovili, že od jistého data musí daň z pozemků platit majitel. Po uplynutí doby stanovené zákonem, jsem po soudu požadoval zneplatnění smlouvy. Soud mi nevyhověl.

Ve druhém případě jsem požadoval zneplatnění smlouvy s mobilním operátorem, protože si operátor změnil smluvní podmínky. Ani v tomto případě mi soud nevyhověl. Aby „občané s právnickým vzděláním“ nepřišli zkrátka, tak si v poslanecké sněmovně uzákonili, že problémy s mobilními operátory nebude řešit soud, ale úředníci Českého telekomunikačního úřadu (ČTÚ). Samozřejmě za úplatu. Ani u tohoto úřadu jsem neuspěl. Soud se už problémem nechtěl zabývat, protože už to není v jeho kompetenci.

Podobně si zákonodárci přihráli řešení sporů z dopravních přestupků. Rozhodnutí policie bývávalo jediným kritériem. Nyní rozhoduje úředník samosprávy. Tím dochází k nepotrestání viníků.

Kontrola plnění smluv musí být jednou z hlavních činností soudů. „Naléhavý právní zájem“, nebo „závazný právní názor nadřazeného soudu“ jsou odstavce soudního pořádku (OSŘ), nikoliv zákona (Ústavy).

V právním státě musí být moc soudní nezávislá. Nezávislostí se myslí jednak moc státu (policie), tak také na rozhodování jednotlivých soudců. To znamená, že každé rozhodnutí soudce může být podrobené zkoumání soudcem nadřazeného soudu. Každý spor má pouze dvě řešení. Pravdu může mít strana, která žalobu podala, nebo strana, která je žalobou napadená. Žádná jiná možnost neexistuje. Proto je dvoustupňové soudnictví dostatečné k tomu, aby vyřešilo většinu sporů. Proto má mít každý občan právo na dva zákonné soudce. Ústava nařizuje: Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Jestliže soudce jednou vysloví své rozhodnutí, nikdo, ani soudce odvolacího soudu nesmí rozhodnutí soudce ohrožovat. Soudce odvolacího soudu má právo rozhodnutí soudce potvrdit, nebo vynést své rozhodnutí. Soudce odvolacího soudu nemá právo nutit jiného soudce, aby rozhodl podle „právního názoru nadřazeného soudu“.

Za každým rozhodnutím soudce musí existovat podpis soudce, který rozsudek učinil. Nemůže dojít k situaci, že by soudce vzal úplatu a nařídil nespravedlivý rozsudek. V právním státě žádný soudce nemůže být ovlivnitelný. Nikdy nelze korupcí změnit pravdivost rozsudku.

Ministr spravedlnosti trestá soudkyni Královou za to, že nerespektuje „závazný právní názor“ a soudce trestně stíhaného ponechává ve funkci. Předseda Vrchního soudu se diví tomu, že nemůže najít rozsudek, ve kterém došlo k ovlivnění soudce.

Některé politické strany si do svých cílů stanovily, že budou usilovat o to, aby předseda ANO nebyl premiérem, protože ho poslanecká sněmovna (nikoliv soud) označila jako „trestně stíhanou osobu“. Trik s „trestně stíhanou osobou“ už byl použitý za vlády Miloše Zemana, coby premiéra, když byl zorganizován puč „Tluchoř“.

Současný stav v justici mi připadá jako by bylo soudnictví řízené ze dvou center.

Zákonodárci pořád nechápou pravdu jako základní parametr soudních výroků.

Moc soudní může být třetím pilířem demokratického státu pouze tehdy, když soudci budou rozhodovat spravedlivě. V takovém systému je vyloučené, aby se soudce dopustil trestného činu.

Jestliže jeden z pilířů demokratického státu nefunguje, je třeba demokracii opravit, ne ničit. Sbírku zákonů je třeba upřesnit a soudcům nadefinovat termín „Zákon“. Obsahově by upřesnění mělo zahrnout následující paragrafy:

§ 1. „Zákon“, podle kterého soudci rozhodují, je hierarchické uspořádání lidského poznání a právních norem. Jsou to:

(1) Zákony přírodních a matematických věd, nejnovější poznatky věd lékařských a technických,
(2) Ústava, Listina základních občanských práv a svobod,
(3) nařízení nadnárodních orgánů, kterých je republika členem (NATO, EU),
(4) zákony a zákonná nařízení uvedené ve Sbírce zákonů,
(5) nařízení institucí a osob, které jsou zmocněné nařízení vydávat.

§ 2. O vazebním držení občana rozhoduje porota nejméně tří soudců. Její rozhodnutí musí být jednomyslné.

§ 3. V soudním řízení musí soud vyhodnotit každý předložený důkaz. Soud nemá právo měnit žalobní návrh.

§ 4. Soudnictví je dvoustupňové. Každý občan má nárok na dva zákonné soudce. Soudy na každém stupni mají povinnost vyřešit spor. Nemají pravomoc nutit jiné soudy, aby za ně rozhodovaly.

Povinností zákonodárců je učinit z republiky právní stát. Stranické spory by se měly věnovat tomu, co je pro republiku nejdůležitější.

Karel Januška