Nevím, zda je Kájínek vrahem. Je to snad pravděpodobné a byl bych rád, když by byl. Nemohu si být však zcela jistý jeho vinnou, a to mne děsí. S naší justicí přicházím do styku dnes a denně. Vím, co se může stát advokátovi či jeho rodině, když upozorňuje na možné nepravosti v činnosti státních orgánů. Znám řadu případů, kdy mám více než pochybnosti o jejich činnosti.
Uvědomuji si, že minimálně dva ministři spravedlnosti měli o odsouzení Kájínka své pochybnosti, že v tisku i předseda Ústavního soudu vyjádřil názor, že by měl Kájínek dostat milost. Za těchto okolností si nemohu dovolit jako slušný člověk kritizovat rozhodnutí prezidenta v této věci, byť jej v jiných záležitostech i kritizuji. Mé obavy, že postup prezidenta je správný, vyvolává i soudní praxe a její znalost a to přesto, že ve většině případů o naší justici nepochybuji.

Dnes jsem shodou okolností dostal rozhodnutí jiného soudu, kdy o námitkách do protokolace soudu prvního stupně o soudním jednání ve věci podmínečného propuštění z výkonu trestu rozhodl soudce, který jednání nevedl, tak, že:

a) rozhodl o námitkách k jinému rozhodnutí, ale to je snad překlep,

b) dovolil si v rozporu se spisem tvrdit, že jsem dodal stížnost o několik dnů později, z čehož dovodil, že je protokol v pořádku, protože jsem nereagoval do protokolu. Co na tom, že proti vadě protokolu jsem si písemně stěžoval několik minut po ukončení soudního rozhodování a doručení tohoto protokolu jediným racionálním a rychlým způsobem, tj. písemně do datové schránky soudu, kdy mám potvrzené i doručení této stížnosti do datové schránky, co na tom, že nedokáži reagovat před vyhotovením a odevzdáním do něčeho, co v dané době nejen neexistuje, ale ani přede mnou nikdo nediktuje, prostě jsem dle soudu reagoval ve zcela jiný den, než jsem prokazatelně reagoval, a asi jsem měl mít křišťálovou kouli, abych reagoval do protokolu o vadě ještě neexistujícího protokolu,

c) nereagoval ani soudce rozhodující o stížnosti na vadu protokolace a ani jakýkoliv jiný soudce včetně soudce rozhodujícího ve věci samé na skutečnost, že vlastní rozhodnutí o nepropuštění klienta bylo přijato před několika měsíci a dodnes jsem jej jako obhájce nedostal v písemné verzi, přestože jsem již před šesti týdny písemně do datové schránky upozornil soud na to, že jsem jako obhájce neobdržel na rozdíl od klienta písemné vyhotovení rozhodnutí, což brání řádnému odůvodnění stížnosti do rozhodnutí o nepropuštění klienta. Osobně bych se vůbec nedivil, když by spis byl stále u soudu prvního stupně, který zdržuje jeho odeslání. Asi se pletu, když jsem přesvědčen, že i odsouzený má právo na obhajobu a na to, aby soud komunikoval s jeho obhájcem a zaslal mu své rozhodnutí.

Se zadržováním spisu, stížností na průtahy s odesláním spisu dovolacímu soudu, jsem se setkal i jindy – například i v kauze Gora, kterého téměř neprodleně poté, co konečně soud prvního stupně odeslal spis s dovoláním Nejvyššímu soudu, Nejvyšší soud propustil z výkonu trestu dokonce ještě před rozhodnutím o dovolání. Kauzu Gora považuji za jedno z nejzávažnějších pochybení naší justice.

Při znalosti těchto případů se pak nemohu odhodlat prohlásit, že udělení milosti panu Kájínkovi je chyba prezidenta. Nelze vyloučit, že jde o jediné čestné rozhodnutí. Nikdo z nás neví, co je ve spise, co věděli ministři spravedlnosti, co ví prezident republiky.

Karol Hrádela