Vzpomínám si, že před čtyřmi lety mi jeden kolega svěřoval tak trochu stydlivě, že se ocitl na kandidátní listině jisté strany. Ale jsem na nevolitelném místě, ujišťoval.

No, a letos je to přesně naopak. Několik osob z mého památkářsky aktivistického okolí hlásilo zcela otevřeně a hrdě, že byli osloveni, jsou na té a oné kandidátce a doufají, že budou zvoleni.

Co se změnilo? Naše společnost snad konečně občansky dospívá. Nespokojený jednotlivec poznal, že nemusí nad vším jen mávnout rukou a nadávat, že angažovat se v místním zastupitelstvu není ostuda.

Občanská aktivita je sice pracná disciplína, nevděčná, ale společenský prostor tu pro ni je a může být úspěšná.

Pochopily to ale i tradiční strany, matadoři komunální politiky i podnikatelská uskupení nově se deroucí do politiky, a proto mnozí z nich formulovali svá volební hesla schválně v aktivistickém duchu, aby se nám prostým občanům zalíbili.

Slibovali, že nepustí developery do našeho parku, že budeme mít čisté chodníky a že tu Prahu uklidí. Čím více se kandidáti snažili aktivistickým heslem vlichotit, tím spíše byli směšní.

Pro každého voliče, který ve svém bydlišti nebyl minulé čtyři roky slepý a hluchý, je vlk převlečený za beránka podezřelý na první pohled.

Další pouhým okem zaznamenatelnou zvláštností letošních voleb bylo množství subjektivních volebních hesel, která čněla do prostoru na billboardech a dalších nosičích. Představuju si, jaká to musela být pro mnohého z kandidátů fuška takové heslo vymyslet.

Jaký lokální problém zvolit a jak ho formulovat do stručného sdělení? Pokud jim v tom pomáhali volební profesionálové, tedy se moc nevyznamenali. Osobně bych ocenila spíše vtip, nadsázku a chytrou grafiku než nedůvěryhodné sliby a polopatická sdělení doprovázené někdy až ilustračně realistickými fotkami.

Ale na druhé straně pochopme to, že oni se asi kandidáti na sebe také rádi podívají, vždyť to je pro mnohé z nich poprvé a naposled v životě, kdy jejich tvář shlíží na svět ze stejného místa jako celebrity showbyznysu. Děti, pojďte se podívat, jak tam na rohu u silnice tatínek krásně visí.

Předvolební kampaň byla tedy částečně zábavná a částečně znepokojivá, ale skutečně důležité je to, co bude teď.

Jako pražský volič a člověk, který se Prahou zabývá profesně i aktivisticky, bych si přála, aby to nejlepší, co poslední pražská reprezentace, tedy ta Hudečkova, dokázala vykřesat z rozvalin, zůstalo zachováno a bez personálních a jiných otřesů pokračovalo dál.

Konkrétně mám na mysli profesionální, ale současně otevřené a regulérní plánování města reprezentované Institutem plánování a rozvoje hl. m. Prahy, tzv. IPR. Město, jako je Praha, nelze plánovat jen od voleb k volbám a pořád začínat znova.

Sama sice vím, že budu nejspíš s mnoha detaily Metropolitního plánu, až bude podrobněji rozpracován, polemizovat, nejspíš se mi nebudou líbit některá místa určená pro výškovou zástavbu nebo ke stavebnímu zahuštění.

Ale ucelený koncept ctím, protože právě on je bariérou proti dílčímu podnikatelskému zneužívání města, jaké bylo obvyklé za primátorování Pavla Béma.