Je opravdu v zásadě nemožné si jakkoliv racionálně vysvětlit natož ospravedlnit to, čeho jsme svědky. Z pozice vnějšího pozorovatele je obtížné jakkoliv rozhodnout, zda se někde v rámci koalice odehrávají nějaké procesy, které jsou zemi a jejímu obyvatelstvu ku prospěchu. Víme jen to, že pokud se cokoliv stane, existují pro to vždy minimálně dva výklady a to ze strany ČSSD a ANO a někdy i tři výklady, když se svým názorem přispěchají i lidovci. K tomu samozřejmě nějaké povinné výklady opoziční. Nicméně opozice nemá úplně lehkou úlohu, protože je skutečně obtížné určit, co je a co není politika vlády. Někdy jdou věci tak daleko, že se zpochybňují i projednaná usnesení vlády a argumentuje se tím, že byla špatně pochopena, ale to není evidentně nikterak podstatné. Podstatný je ten celkový obraz.

Obraz zmatku, chaosu a v konečném důsledku neschopnosti, protože pokud se koaliční partneři nejsou schopni do detailu domluvit, pak nemohou za případnými rozhodnutími ani společně stát, a tedy ani realizovat. Nepochopitelný je i přezíravý vztah obou větších koaličních partnerů k lidovcům, kteří jsou sice podstatně menší, ale bez nichž se dá jen obtížně něco zásadního prosadit. Naskýtá se otázka, zda se za takového stavu věcí už nerozdávají karty do další hry. Pražské kavárny jsou plné spekulací, u kávy i něčeho ostřejšího znalci poměrů sázejí na všechny možné scénáře, ale rozhodující je skutečnost, že ve skutečnosti se neděje nic, co by skytalo jakoukoliv naději, že tuto zemi někdo skutečně vede, natož naději, že ji vede tak, aby byla schopna čelit budoucím výzvám, které dnes umí pojmenovat i ti méně bystří z nás.

Je evidentní, že se česká společnost stále těší nato, že se od této vlády něčeho konkrétního dočká. Nejčastěji pár stokorun sem nebo tam, pár stokorun tomuhle nebo jinému. Snad i dočkáme, ale je to tragicky málo, jakkoliv si to potřební nemyslí a jejich přání je nutné respektovat. Potřebujeme však daleko více, potřebujeme dobré vládnutí, jasné pojmenování problémů a program jak jim čelit. Proklamací bylo už spousta, ale reálný výkon je v podstatě nulový. Naprostá většina lidí, kteří k nám promlouvají, neskýtá na první pohled jakoukoliv záruku toho, že vědí, o čem mluví, tedy pokud nemluví o ničem. Zvláště je to patrné na jejich absolutní neschopnosti překonat mentálně budoucí horizont příštího týdne, ať už se jedná o cokoliv.

Na samotný závěr si dovolím poznámku, že jsem měl jako otec v životě mnohokrát možnost navštívit besídku žáků zvláštní školy, ale přes veškeré drobné potíže a přešlapy to představení bylo vždy neobyčejně upřímné a se srdcem na dlani. Ze současné komunikace koalice s veřejností ta neupřímnost přímo čiší, a to v takové míře, že z toho jasně plyne, že na nás naši noví „pseudovládci“ upřímně kašlou. To na čem záleží je udržení pozice a zpochybnění schopnosti partnera a stavění na odiv svého ega.

Takže, nakonec, snad přece jenom hluboká omluva žákům zvláštních škol…

Publikováno se souhlasem vydavatele.