Když se podíváme do evropských dějin, tak podobných příruček o tom, co je normální a jak je třeba stíhat ty, kteří normální nejsou, popřípadě nebyli nebo by mohli jednou nebýt, je skutečně přehršel. Být normální podle příruček a nevyčnívat mimo jimi daný rámec se v evropském křesťanském kontextu obecně vyplácí, i když se zrovna za odlišnost neupaluje, nekřižuje nebo nevěší, ale jenom vyhání na periférii společnosti nebo do exilu. Pro určitou skupinu lidí je však normalita posvátná, i když na ní žádný vnější tlak vyvíjen není. Zejména v současné české a snad i evropské společnosti existuje početná skupina normalizátorů z přesvědčení.

Často žehráme na EU a její elity, stejně jako na ty naše a pojďme si říci, že oprávněně. Současné politické elity EU i České republiky systematicky provádějí normalizaci a likvidují to nejdůležitější, co dělá Evropu Evropou a Českou republiku Českou republikou, a to je právě jejich variabilita, pestrost a různorodost, která je činí nejen funkčními, ale i krásnými. Připomíná mi to plakát z let osmdesátých z jednoho evropského setkání mládeže v západní Evropě, na kterém byl slogan „Diversity is beautiful“. Současné jednání EU připomíná násilnou kolektivizaci zemědělství, jejímž symbolem bylo rozorávání mezí. Slogan Evropa bez hranic znamená nejen Evropu nefunkční, ale i Evropu ošklivou. Neschopnost ponechat vedle sebe fungovat různé systémy, znamená neschopnost vládnout. Elity snaží kolem nás meze a hranice vymazat, proměnit naše prostředí v jednotnou pustinu a navíc bezskrupulózně lžou, že jde o pustinu hojnosti. Je zcela zbytečné panstvo přesvědčovat o zhoubnosti jejich počínání pro společnost a v konečném důsledku i pro ně samotné.

Na druhé straně si přiznejme, že by možná tyto elity postupovaly jinak, kdyby jejich úsilí o likvidaci pestrosti a různorodosti nenacházelo tak neuvěřitelně úrodnou půdu mezi občany EU, ty české samozřejmě nevyjímaje. Začínáme žít opět v době, kdy šedá normalita a uniformita je společensky žádoucnější než pestrost, různorodost a variabilita. Příznivý pohled na normalitu vyplývá ze zvyšujícího se vnějšího tlaku na společnost a jednotlivá společenství, která v ní fungují. Vnější tlaky na společnost, ať už jde o klimatické změny, islámský terorismus nebo většinou obyvatelstva neuchopitelné tempo technologických a jimi generovaných společenských změn, jsou tradičně vnímány částí společnosti jako trest za jakousi neposlušnost, hříšnost, tedy odchylku od dříve nespecifikované normality. To vede mimo jiné k přísnému sektářství, kde je právě naprostá uniformita a poslušnost „conditio sine qua non“ spasení.

Předpokladem takové poslušnosti je samozřejmě příslušný korektní jazyk a zvláštní „newspeak“, který vylučuje odchýlení od normality. Zvláštní směsí toho všeho je dnešní „Snowflakes Generation“. Říká se jim posměšně „generace sněhových vloček“, protože jsou rádoby čistí, zranitelní, křehcí. Termín „Snowflake Generation“ je údajně dokonce jedním ze slov roku 2016. S dovětkem, že často hanlivě označuje studenty vysokých škol neschopné se vyrovnat s názorem, který zpochybňuje jejich vlastní. To je na univerzitách, které byly založeny a druhdy sloužily jako fórum pro robustní debaty, poněkud smutné. Sociologové, psychologové a pedagogové se přitom stále nemohou domluvit, kde se vlastně, zejména v anglosaském prostředí, generace sněhových vloček, která dosáhla právní zletilosti kolem roku 2010, vzala. Její kořeny vidí v absenci rodičovské výchovy, současném nastavení vzdělávacího systému a paradoxně i tlaku na neustále posilování sebevědomí – a likvidaci všeho, co by mu stálo v cestě. Každý z příslušníků oné generace tak prý sám sebe chápe jako naprostý originál, nezávislé individuum a osobnost, ale dohromady vlastně nejsou nic víc než uniformní produkt doby. Jsou uniformní právě svou snahou po originalitě. Bylo by to směšné, kdyby to nebylo tak nebezpečné. Vliv „snowflakes“ totiž začíná být významně cítit nejen v rámci rozhodovacích procesů v západní společnosti, ale především v odporu k nim. Spousta zcela normálních společenských aktů a procesů je pro ně obtížná nebo dokonce nepřijatelná. Pro ilustraci. Tito mladí lidé jsou údajně šokováni už tím, že v Bibli je popisováno násilí a v archeologii se pracuje s kostmi mrtvých…

Současné politické elity EU i České republiky systematicky likvidují to nejdůležitější, co dělá Evropu Evropou a Českou republiku Českou republikou, a to je jejich různorodost, pestrost a variabilitu, které je činí nejen funkčními, ale i krásnými. Připomíná mi to plakát z let osmdesátých z jednoho evropského setkání mládeže v západní Evropě, na kterém byl slogan „Diversity is beautiful“. Současné jednání EU připomíná násilnou kolektivizaci zemědělství, jejímž symbolem bylo rozorávání mezí. Slogan „Evropa bez hranic“ znamená nejen Evropu nefunkční, ale i Evropu ošklivou. Neschopnost ponechat vedle sebe fungovat různé systémy, znamená neschopnost vládnout. Bez naší autocenzury, souhlasu a podpory by to ale nešlo…

Zbývá otázka, co dělat, když se elity snaží kolem nás meze a hranice vymazat, proměnit naše prostředí v jednotnou pustinu a bezostyšně lžou, že jde o pustinu hojnosti. Je zcela zbytečné panstvo přesvědčovat o zhoubnosti jejich počínání pro společnost a v konečném důsledku i pro ně samotné. Dělají to dílem za peníze, dílem z hlouposti a dílem z přesvědčení, že je to tak dobře.

Nejdůležitější je zbavit se autonormalizačního viru v každém z nás. Pokud si přestaneme myslet, že je lepší držet hubu a krok, aby se něco nestalo, otevírají se nám možnosti vytvářet systém nových našich mezí. Možnost vytvořit novou pestrosti, různorodost a variabilitu. Možnost postavit normalizátorům a mezežroutům do cesty nové přirozené hranice a meze, které budeme vytvářet jako funkční společnosti, společenství, obce, rodiny i jako jednotlivci. Pokud budeme na úsilí utvářet své meze, hranice a pravidla trvat, jednou se nám snad podaří postavit ničitele našich mezí za naše nové meze, izolovat je v jejich palácích a teplých ostrovech, kde mohou zkusit normalizovaný život bez pravidel, hranic a mezí, život, který chystají nám…

Svého času nás mnohé okouzlil film „Nekonečný příběh“. Příběh malého Bastiana apeluje na potřebu porozumění, lidských citů a imaginace, bez nichž není možná existence říše Fantazie, jež je součástí každého z nás. Každý z nás se tedy dnes může stát Bastianem a přispět k zachování existence říše Variability v Evropě, ale bojím se, že někdo už bude muset konečně začít. Začněme tím, že kolem sebe začneme hledat lidi podobně smýšlející a začneme s nimi utvářet bez ohledu na hněv elit zdola náš společný různorodý svět.

Autocenzura v nás, živená elitami a jejich politickými mediálními a expertními slouhy, nás zničí dříve, než to dokážou skuteční nepřátelé naší svobody a způsobu života.

Ladislav Žák

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.