Dovoluji si pro tuto chvíli odsunout p. Honzejka stranou a všímat si dál už jen dvou zbývajících novinářů, a tedy Ferdinanda Peroutky a Vladimíra Kučery, kteří se z vůle Společnosti Ferdinanda Peroutky vzdor propasti času, setkali tedy na půdě žurnalistiky tak říkajíc tvář vedle tváře. Docela, jako kdyby ti dva mohli mít cosi společného, jako by ten druhý byl snad jakýmsi pokračovatelem díla toho prvního, jako by je spojovala nějaká idea, oběma společná a společně prožívaná, a kdybychom v těhle předpokládaných podobnostech byli ochotni pokračovat i dál, jako kdyby se ti dva, kdyby měli kdy možnost setkat se osobně, mohli jeden v druhém nalézt sympatii a mohli by se dokonce stát i životními přáteli.

Tvrdím, že není nic absurdnějšího, než tato představa, a dovoluji si dokonce vyjádřit názor, že dávat tyhle dva pány dohromady prostřednictvím čehokoli, včetně udílení cen, je urážkou toho prvního, proti níž se už tento - a věčná to škoda - nemůže bránit.

Protože Ferdinand Peroutka je zosobněná vznešenost publicistiky nejvytříbenějšího druhu, nevybranější šlechtic slova, novinář a spisovatel, jehož úrovni stylistiky se dodneška nikdo nikoliv nevyrovnal, ale ani nepřiblížil. Ale nejen to. Byl to člověk, který nelhal, pro kterého byla mravní integrita nade vše a považoval ji dokonce i za hlavní předpoklad dobré úrovně své stylistiky.

(Kdybych lhal, psal bych i stylisticky špatně, vzkazoval nám v hlase Ameriky zpoza oceánu, což bylo poselství, které, bohužel, dnešní psavce mainstreamu minulo, ale i kdyby neminulo, málo by na něj asi v dnešní konzumní éře dali). Byl to i demokrat bez výhrad; bez poukazování na to, že spoléhat se na vůli lidu,  může se národnímu celku vymstít, jak na to nepřestává ve svých článcích upozorňovat ten druhý. A byl to i člověk bez nutkání ideu demokracie zpochybňovat srovnáváním nesrovnatelného, jak to znovu činí ten druhý, když násilně a nesmyslně konfrontuje ideu demokracie svobody s ideou svobody – s tím originálně vlastním závěrem, že svoboda je víc, protože prý nemůže existovat demokracie bez svobody, ale může prý docela dobře existovat svoboda bez demokracie.

Jak vidno, nositel Peroutkovy ceny za rok 2016 si demokracie zas až tak moc necení,a skoro by se dalo říct, že by se bez ní -  a hlavně pak bez lidu, který se na její ideu tak neodbytně lepí - i klidně a rád obešel. Protože na ten lid není zkrátka spoleh. Nevolí totiž o volbách tak, jak by měl a jak se mu to horem i spodem vysvětluje, což je další z postesků nositele Peroutkovy ceny. Volí si po svém a skoro vždycky chybně. A pak, samozřejmě, politici z opačného tábora po volbách ječí, proč se to a ono neřídí výsledky voleb, což je všechno špatně. I v rajchu se prý řídili výsledky voleb a kam prý to tam až došlo.

Což je závěrečná rána nositele Peroutkovy ceny do ideje demokracie, po které už střelec zmlkne  a odchází, protože má za to, že oběť jeho útoku už má tzv. dost.

Dost ale nemáme my občané, nechápající, proč jsou na pomyslný vrchol naší žurnalistiky vystrkování lidé druhu Vladimíra Kučery, a nikoli demokraté rodem a žurnalisté skutečně od fochu. Lidé pravdomluvní,  jimž je národ, přecpávaný lží oficiálních médií, vděčný za každou kapičku pravdy, kterou jim tito pravdomluvní rádi poskytují i za tu cenu, že za tuto svou pravdivou práci nedostávají ani korunu zaplaceno. Protože se to u nás jaksi skoulelo tak, že kdo u nás mermomocí chce říkat a psát pravdu, musí se spokojit s tím, že peníze a ani slávu a ani ocenění typu Ceny Ferdinanda Peroutky si tím nedobude. Že mu na psaní zbude jen podzemí internetu, a prostředky k životu si bude muset hledat jinde. A že je takových poctivých psavců u nás přehršel, a že jejich novinářská zdatnost za zdatností těch  režimních rozhodně nepokulhává, spíš naopak, je známou věcí, a dokazují ji desítky a desítky skvělých autorů na internetových webech, z nichž bych rád jmenoval aspoň Petra Žantovského či spisovatelku Lenku Procházkovou (ta měla utrum už v režimu minulém a má jej symptomaticky (náš život totiž proběhl v kruhu), i dnes. Zhruba polovice (a možná polovice větší), z těch, co by psát pravdivě chtěli, nemají zkrátka (kromě internetu), psát kam. Není po jejich práci poptávka.

Což je stav, který lidem, jakými jsou loňští oba ocenění, nejspíš vyhovuje. Čím je zkrátka lidí, ze kterých se na literární ceny dá vybírat míň, tím jsou pochopitelně naděje na ně a na odměny vůbec větší.

A tak je to také plně v pořádku, že ano, pane Kučero?

Na závěr přece jen ještě jeden postřeh. Tentokrát nikoliv o rozdílnosti pánů Peroutky a Kučery, ale o tom, jak rozdílně působí na čtenáře, přesněji konkrétně na mě, jejich četba.

Nuže: četba statí Peroutkových mě povznáší až k oblakům, a při četbě věcí pana Kučery se mi dělá poněkud nepohodlno. A poněkud mě též mrazí v zádech.

Lubomír Man

P.S. Letošní cenu Ferdinanda Peroutky pro rok 2017 získali ve středu odpoledne Jana Klímová a Jakub Szántó.