V zavedení EET se spojily tři faktory, které zrovna neposkytují lichotivý pohled na určitou část české veřejnosti.

Prvním faktorem byl ještě stín 90. let. Tehdy se podařilo různým postkomunistům či nepříliš podnikavým lidem vytvořit a široce prodat obrázek podnikatele coby gaunera a lupiče. Když uvážíme, že celkové transformační ztráty z celých devadesátek nedosahují ani objemu letošního rozpočtového schodku, jednalo se o majstrštyk levice.

Situaci jí usnadnil druhý faktor, který stál v pozadí spuštění EET, jímž je brnkání na strunu závisti. U části voličů s tímhle prostě politik uspěje vždy. A podnikatelé jsou přece bohatí proto, že své spoluobčany okrádají. A pokud neokrádají, alespoň parazitují, jak pronesl jistý levicový ministr.

Třetí faktor spočíval v protikorupční hysterii doby před deseti lety. Lidé nespokojení s celkovým vývojem po roce 1989 systematicky zveličovali problém korupce a související šedé ekonomiky, takže v důsledku jejich svatého tažení značně stoupla poptávka veřejnosti po transparenci a nových lídrech. Tudíž jsme skončili s plně transparentním Babišem a jeho EET. V době zavádění EET přitom český patnáctiprocentní podíl šedé ekonomiky na HDP plus minus odpovídal situaci ve Švédsku (ten samý podíl tam činil čtrnáct procent) nebo v Německu (třináct procent). Česko coby „dvojkař“ si ale raději vzalo příklad z „pětkaře“, totiž z Chorvatska (podíl 28 procent), a za výsledné zavedení EET paradoxně Babišovi mnozí ještě nadšeně tleskali.

Dnes už je opojení z Babiše pryč a ti co mu tehdy tolik tleskali, dnes mnohdy zpytují svědomí a aby vše odčinili, stylizují se do role jeho nejburácivějších kritiků. Od zdi ke zdi. Takže hlavně pozor na nová opojení a nové „spasitele“. Pár už jich je mezi námi.