Ti první jsou reprezentováni jak německou kancléřkou Angelou Merkelovou a francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem, tak politickými stranami, jež tvoří dvě nejsilnější frakce Evropského parlamentu – Evropskou lidovou stranu a Pokrokové spojení socialistů a demokratů. Ty druhé zase reprezentují především Marine Le Penová a její Národní sdružení, maďarský premiér Viktor Orbán, italský vicepremiér Matteo Salvini a Jarosław Kaczyński, předseda polské vládní strany Právo a spravedlnost.

Odhadnout předem volební účast je prakticky nemožné, u nás, jak známo, patří k nejnižším v celé EU. Což je vlastně docela škoda, protože i 21 lidí (na Českou republiku připadá momentálně v Evropském parlamentu 21 mandátů) může ještě leccos změnit. Na druhou stranu je ale zcela logické, že se spousta voličů cítí být Evropskou unií zklamána. U některých je to zklamání dokonce tak velké, že by z EU nejraději odešli.

Právě o to se teď snaží Spojené království. Termín „britského rozvodu“ stále připadá na 29. březen letošního roku, za Lamanšským průlivem to ale vyloženě vře. Premiérka Theresa Mayová sice ustála hlasování o důvěře, které vyvolali opoziční labouristé, těžce vyjednanou dohodu o brexitu však nakonec smetla se stolu i část jejích konzervativců. Sílí hlasy volající po tom, že by Spojené království mělo opustit EU bez dohody nebo že by se měl celý brexit zrušit. Mayová se ocitla ve velmi nezáviděníhodné pozici, na její obranu je ale třeba říci, že vyjednávání o brexitu by bylo neméně tvrdým oříškem i pro jejího politicky zdatnějšího předchůdce Davida Camerona. Předáka labouristů Jeremyho Corbyna v této věci raději vůbec nezmiňovat.

Je opravdu smutné, že se Evropská unie z brexitu dodnes nepoučila. Reforma, o jejíž nutnosti se po britském „NE“ začalo mluvit, stále nikde. Jistě, v červnu to budou teprve tři roky, co se občané Spojeného království vyslovili pro odchod z EU, za tu dobu už ale mohla být vytvořena nějaká smysluplná koncepce, aby se příští politická reprezentace (Jean-Claude Juncker v čele Evropské komise brzy končí a není zdaleka sám, koho čeká politický důchod) měla o co opřít.

Nabízí se kupříkladu otázka, zda je opravdu nutné, aby měl Evropský parlament i nadále 751 poslanců (po odchodu Spojeného království se sice počet europoslanců sníží na 705, ale to je pořád hodně). Každou členskou zemi navíc reprezentuje jiný počet zákonodárců, takže se pak může snadno stát, že šest členských zemí prosadí něco na úkor dvaadvaceti zbývajících. Nebylo by prostě lepší, kdyby každou členskou zemi zastupovalo deset zákonodárců, díky čemuž by si všechny byly rovny a více fungovaly jako partneři, kterým jde o tutéž (dobrou) věc?

Ale zpět k blížícím se volbám. Je velmi pravděpodobné, že obě nejsilnější frakce, jež jsou zastoupeny v Evropském parlamentu, citelně oslabí. Nebylo by ale žádnou výhrou, kdyby získali převahu politici jako Le Penová, Salvini nebo Kaczyński. Existuje nicméně jedno staré přísloví, které říká, že když se dva perou, třetí se směje. Pokud by se v případě letošních voleb do Evropského parlamentu naplnilo, znamenalo by to posílení eurorealistů, kteří jsou zastoupeni například ve frakci Evropští konzervativci a reformisté. Ano, reformisté. Nezbývá než doufat, že zdravý rozum nakonec zvítězí a Evropská unie se obrodí. A to takovým způsobem, že se do ní bude jednou chtít vrátit i Spojené království.

P.S. Pro úplnost dodávám, že frakce Evropských konzervativců a reformistů je tvořena i stranami, jejichž posílení by pro Evropskou unii rozhodně nebylo žádnou výhrou. Patří mezi ně také Právo a spravedlnost Jarosława Kaczyńskiho. Stejně tak se sluší zmínit, že i v obou nejsilnějších frakcích Evropského parlamentu (Evropská lidová strana a Pokrokové spojení socialistů a demokratů) se lze setkat s politiky, kteří na Evropskou unii nahlížejí realisticky a uvědomují si nutnost její reformy.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.