Je neuvěřitelné, jak se vliv nepopiratelného jevu, zvaného „mít štěstí“ (tedy kombinace vrozenýcha získaných vlastností, a to dobrých i špatných, znalostí a životních zkušeností, opět dobrých i špatných, spolu s nezbytnou příznivou souhrou okolností a náhod, které v žádném případě nejdou ovlivnit) nejen nebere v potaz, ale často přímo ignoruje.

Proto se mi tak líbí historka o personalistovi, který namátkou vzal z hromádky žádostí o zaměstnání polovinu žádostí a hodil ji do koše, neboť přece nechcete pracovat s někým, kdo nemá v životě štěstí.

Ovšem pokud se někomu něco nepovede, něco nedopadne dobře, nebo se prostě nedaří, jak by si jeden představoval, mělo by být běžnou odpovědí: „Neměl jsem prostě štěstí.“

A měl by následovat další, případně další a další pokus dosáhnout úspěchu. Prostě, štěstí se pokouší.

V Česku, pokud se někomu něco nepovede, něco nedopadne dobře, ba dokonce i tehdy, když se ani nepokusíme, bývá bohužel velmi častou odpovědí: Nebýt těch lumpů, co já jsem mohl dokázat! Ti lumpové, kteří za to mohou, se dle potřeby mění: komunisti, kapitalisti, Klaus, životní partner, nepřátelské okolí, většinou jsou to však anonymní „ti tam nahoře“ nebo ještě stručněji „oni“. A když to nejsou „oni“, jsou to alespoň nějaké vnější, námi neovlivnitelné příčiny.

Protože však jde ve většině případů o nepřiznanou vlastní nepodnikavost, nepíli až neschopnost, další pokusy většinou nenásledují a z těchto lidí se stávají chroničtí nespokojenci, nadávači a brblalové. Ačkoliv, kdyby se nadále snažili, možná by nakonec „měli štěstí“ i oni, neboť štěstí je opravdu poletavá „muška jenom zlatá“.

A co horšího! Ve svobodné společnosti se docela často stává, že „mají štěstí“ i lidé, kteří jsou Vám nesympatičtí, kterým, vzhledem k Vašemu náhledu na ně, rozhodně nic dobrého nepřejete, kdežto lidem Vám milým, názorově a povahově blízkým a sympatickým, se oproti nim často jaksi nedaří.

A tady někde je, bohužel, počátek „bolševizace myslí“. Jak tuto (do Vašich očí bijící) nespravedlnost napravit? No, přece nejraději všechny ty Vám nesympatické lidi, kteří prostě „měli štěstí“, zašlapat do země, zničit, všechno jim sebrat! Vždyť takhle to přece nesmí být, určitě ke všemu přišli nekale a neprávem! A že je spravedlnost neskřípla? No, za to přece také můžou „ti nahoře“, „oni“…

Že to nejde? Že takové radikální řešení zatím není možné? Škoda! Tak aspoň pořádně zdanit a jejich peníze přerozdělit těm sympatickým, milým, nikdy nedoceněným lidičkám, kteří by toho přece tolik, tolik dokázali, kdyby jim v tom ovšem „ti nahoře“ či jiní nepřekáželi a nebránili…

Dočetli jste další ukázku z knížky, ve které vyprávím o všelikých zajímavostech, které mne potkaly cestou od narození (téměř) do smrti, a které by Vám, jak doufám, mohly poskytnout jak zábavu, tak i trochu poučení. V knize jsou též ukázky z mé letité novinové a časopisecké tvorby, výběr z překladů poezie i prózy a také něco z vlastního literárního šuplíku.